Ke stému výročí narození prof. MUDr. Roberta Hladkého, DrSc. et Dr.h.c.

Jedinečná osobnost humanisty, vědce, pedagoga a lékaře Roberta Hladkého, někdejšího přednosty ušní, nosní a krční kliniky Masarykovy univerzity v Brně, neprávem, díky nepřízni doby, upadá v zapomnění. Jeho jediným výraznějším nedostatkem byla osobní skromnost.

Prof. Hladký se narodil v r. 1909 nedaleko Brna, dětství trávil ve Vídni, kde byl jeho otec kočím císařské rodiny. Záhy ztratil matku a jeho druhá maminka mu byla natolik věkově blízká, že vřelý mateřský vztah splynul se sourozeneckým. Rozpad habsburské monarchie a vznik Československa zavál rodinu na střední Slovensko, a v Nitře, v prostředí, v němž se mísila kultura slovenská s maďarskou, vystudoval gymnázium. I tato léta hluboce poznamenala duši a mysl Hladkého a nejen znalost jazyků ho s oběma národy v dalším životě sblížila. Medicínu studoval v Brně, též s podporou Jana Hybáška, svého příbuzného. Studoval nadprůměrně, za studií fiškusoval na ORL klinice, ale nevyhýbal se kultuře a životu. Úsměvná je historka, jak společně s dalším kolegou zakoupili za peníze, mj. z prodaných Toldtových anatomických atlasů, armádou vyřazený nejdříve jednosedadlový a později dvousedadlový dvouplošník francouzské provenience. Letectví, nejčastěji na trati Brno - Přerov - Ostrava ukončilo ještě před promocí šťastné přistání po ztrátě podvozku v bramborovém poli.

Po promoci v r. 1933 působil Hladký krátce na ORL nemocnice Milosrdných bratří v Brně a po uvolnění místa přechází na kliniku. Zde odborně vyrůstá především pod vlivem J. Hybáška a stává se v řadě mj. jim edukovaných pozdějších 5 profesorů a 4 docentů prvním. Jejich společná cesta se rozešla v r. 1946, když byl Jan Hybášek z popudu prof. Přecechtěla pověřen založením kliniky v Hradci Králové a Hladký Hybáškovo pozvání, aby ho na této misi doprovázel, nevyslyšel. Místo něj tehdy přišel čerstvě odpromovaný Ervín Černý.

Prof. Hladký publikoval přes 90 studií ze všech oblastí oboru. Mezi prvotiny patři postupně 8 studií z oblasti rentgendiagnostiky, především spánkové kosti. Zajímavé jsou např. práce o arcus subarquatus nebo sinus petrosquamosus persistens. Uvedená anomálie v době, kdy byly prováděný stovky antromastoidektomií, pokud byla nepoznána, mohla krvácením znesnadnit průběh operace.

Jakkoliv je primát fenestrace labyrintu u nás připisován prim. Teterovi z Uherského Hradiště a roku 1946, byl to Hladký, který indikace a provedení postavil na vědní základ. Sám poznal exaktnost operace podle Lemperta v r. 1947 za svého pobytu na klinice prof. Holmgreena ve Stockholmu. Ale současně se netajil zklamáním z jinak omezeného tamního chirurgického repertoáru, což ho vedlo k odskočení si ještě na kliniku do Helsinek. Co nás asi může dnes ze švédského podzimu zaujmout z jeho dopisu je, že „ve Švédsku je úplná válečná psychóza“, kterou tehdy odstartoval Churchillův projev ve Fultonu. O chirurgii otosklerózy natočil později Hladký film a přispěl k edukaci dalších českých pracovišť. Otevření labyrintu a punkce perilymfatické cysterny využil Hladký (ve spolupráci s Opletalem a později též experimenty na zvířatech s Čadou) k biochemickým a morfologickým studiím struktur a tekutin vnitřního ucha. Záslužnou též proto, že kritickou pozornost věnoval chirurgii atrézií zvukovodu a anotiím.

Byl autorem nebo spoluautorem šesti monografií a učebnic (viz též Bořivoj Uchytil: Otolaryngologie a foniatrie, 48, 1999, s. 252). Starší generaci je známá monografie Bronchoskopie a esofagoskopie (SZN., 1963, 1. vyd. , 132 s. a 24 příloh), která ve své době předkládala ty nejmodernější metodické, diagnostické a terapeutické postupy. V souběhu s Hladkého praktickými kurzy připravila zdatné endoskopisty nejen z řad otorinolaryngologů, kde byly výkony tehdy rutinní, ale také pneumologů, kteří nově do této oblasti vstoupili. R. Hladký zavedl u nás tehdy také mediastinoskopii, která, podobně jako biopsie preskalenických uzlin, pomáhala upřesnit léčebné indikace u rakoviny a tuberkulózy plic. Hladký se též významně podílel na vývoji endoskopů s domácí Chiranou a optik s Premou; obě dosahovaly špičkových parametrů. Hladkého zásluhou také v šedesátých letech získala ORL pracoviště u nás hromadně první japonské flexibilní endoskopy.

V ORL onkologii se prof. Hladký výrazně odlišoval od svého učitele Jana Hybáška, známého zejména funkčními parciálními laryngektomiemi. Úzce spolupracoval s Masarykovým onkologickým ústavem v Brně na Žlutém kopci a tam přivedl k dokonalosti během 2. světové války Coutardovu metodu ozařování. Zklamání mu kupodivu ale přinesl přechod na kobaltovou bombu: zjišťoval daleko častěji jak časné tak i pozdní závažné postradiační změny. Konzervativnější byl i v oblasti chirurgie nosní dutiny a paranazálních dutin, naproti tomu zcela sdílel Hybáškovy postupy sanační a rekonstrukční chirurgie v otologii. Sám jako chirurg byl velice zručný, klidný, přesný a čistý.

Zásluhy prof. Hladkého byly oceněny členstvím, též čestným, v řadě zahraničních společností, mj. prestižního Collegium otorhinolaryngologicum amicitiae sacrum. V šedesátých letech byl předsedou naší společnosti a z této funkce jej smetla až „normalizace“, stejně jako z funkce děkanské (1965-1970) a z vedení brněnské kliniky (1958-1972). Působil pak v nedůstojném zařazení na hygienické stanici v problematice nadměrného hluku. Až v r. 1979 (autorovy vzpomínky) píše: „Mám své detašovaná pracoviště na ORL oddělení v Brně na Kolišti u Josefa Dobrotivého (prim. Plch sen.), kde si po několika letech opět připadám jako člověk mezi lidmi a jako lékař mezi lékaři…“

Z osobního života Roberta Hladkého dlužno zmínit, že podobně jako Jan Hybášek byl i on zavzat do okruhu avantgardních umělců. Sám jako mladý lékař jezdil na salcburské festivaly, miloval Beethovenovy symfonie (napsal, ale nikdy nepublikoval studii o jeho hluchotě), miloval Janáčka a Martinů. Byl blízkým přítelem Vítězslava Nezvala, jehož původně anonymních 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida rezonují i osobnost Hladkého. Sbíral obrazy české moderny a řada malířů byla jeho osobními přáteli. Také to byli umělečtí přátelé, kteří přivedli na léčení k Hladkému Wericha s rakovinou hrtanu.

Zmínil jsem již vztah Hladkého ke Slovensku. Významně přispíval radou i skutkem ke konstituování poválečné moderní slovenské otorinolaryngologie a v době děkanování pak rozšířil spolupráci brněnské a bratislavské lékařské fakulty v ostatních oborech medicíny. Za tuto záslužnou činnost se mu dostalo pocty v  podobě čestného doktorátu Univerzity Komenského.

V jednom ze svých posledních dopisů z konce roku 1984 píše: „Jak nevzpomenout na vzácné učitele prof. Ningera a prof. Hybáška, jimž jedině mohu děkovat, že jsem obstál v životě i profesi, a ač pilný a svědomitý žák, nikdy jsem nedorostl jejich velikosti lidské a odborné. Co dělat, stojíš v životě tam, kam náležíš.“ Představa Hladkého, že to, co jeho učitelé „nahospodařili, on prohospodařil“ ho provázela životem a nutila ho k neustálému až drtícímu sebevzdělávání a sebekritice. Na klinice býval běžně do večerních hodin a také o nedělích a svátcích. A přitom jeho představa byla mylná, jen jej motivující a současně zničující.

Slova Hladkého mohu s hlubokým přesvědčením parafrázovat: Jak nevzpomenout prof. Hladkého, který naplnil odkaz svých učitelů, nahospodařil a předal své vědomosti dalším generacím otolaryngologů! Hladký patří na piedestal československé otorinolaryngologie, jen ne všichni, kterým věnoval své úsilí, měli na dosažení jeho kvalit a museli se k nim, jak by řekl Hladkého pacient Jan Werich, došplhat. Robert Hladký zemřel v ústraní v r. 1985.

Prof. MUDr. Ivan Hybášek, DrSc.