Porovnání pěveckých technik sólového a sborového zpěvu

Overview

V oblasti uměleckého zpěvu jsou preferováni pěvci - sólisté, kteří jsou stavěni umělecky i společensky nad ostatní zpěváky. Existují však vysoce umělecky i profesně výkonné pěvecké sbory, jejichž členové - zpěváci - mají minimálně stejně vysoké hlasové zatížení jako pěvci sóloví.

Je nepochybné, že do oblasti nejvyšší úrovně pěveckých dovedností je možno počítat jak pěvce sólové, tak také zpěváky sborové. Jejich umělecký projev se však významně liší, i když obojí užívají k jeho vyjádření zpěv. Pokud se odlišuje pěvecký projev, což je pravdou, pak se musí odlišovat i pěvecká technika a následně i pěvecké zatížení, a tím tedy i poruchy hlasu, které přivádějí zpěváky obou skupin do foniatrických ambulancí. Z tohoto pohledu je pak vysoce významné poznávat, nacházet a posuzovat rozdíly v sólovém a sborovém zpěvu.

V práci jsou porovnány nahrávky zpěvu sólového a stejné party pak technikou zpěvu sborového, stejným pěvcem. Zpracování bylo provedeno metodami hudební akustiky. Výsledky potvrdily předpoklad, že sólový zpěv se od sborového zpěvu odlišuje. Nejvyšší rozdíly byly nalezeny v intenzitě pěveckého projevu a jeho frekvenční struktuře. V ukázkách sólového zpěvu jsou více projasněny oblasti vyšších harmonických tónů, a tím se hlas stává nosnější se zvýrazněnou individualitou.

Pokud se objevují známky postižení hlasu, pak nejvyšší foniatrickou péči vyžadují jak sóloví pěvci, tak i zpěváci ze sborů.

Klíčová slova:
pěvecká technika sólová, pěvecká technika sborová, hudební akustika, foniatrická péče.

ÚVOD

V oblasti uměleckého zpěvu jsou preferováni pěvci – sólisté, kteří jsou stavěni umělecky i společensky nad ostatní zpěváky. Existují však vysoce umělecky i profesně výkonné pěvecké sbory, jejichž členové – zpěváci – mají minimálně stejně vysoké hlasové zatížení jako pěvci sóloví.

Je nepochybné, že do oblasti nejvyšší úrovně pěveckých dovedností je možno počítat jak pěvce sólové, tak také zpěváky sborové. Jejich umělecký projev se však významně liší, i když obojí užívají k jeho vyjádření zpěvu. Pokud se odlišuje pěvecký projev, což je pravdou, pak se musí odlišovat i pěvecká technika a následně i pěvecké zatížení, a tím tedy i poruchy hlasu, které přivádějí zpěváky obou skupin do foniatrických ambulancí. Z tohoto pohledu je pak vysoce významné poznávat, nacházet a posuzovat rozdíly ve zpěvu sólovém a zpěvu sborovém.

OBECNÉ POZNÁMKY K PĚVECKÝM SBORŮM

Pod pojmem pěvecký sbor nebo pěvecký soubor se rozumí spojení řady zpěváků do jednoho tělesa, které vytváří společné pěvecké produkce. Počet zpěváků není tak důležitý jako způsob a charakter pěveckého projevu. V čele sboru stojí sbormistr (nebo dirigent). Nejčastěji jsou sbory děleny na čtyři části s tím, že jejich zpěv má 4 harmonické (souznící) party (soprán, alt, tenor a bas). Není to však žádné dogma. Sbory mohou mít tolik harmonických partů, kolik zvládnou. Thomas Tallis (2) skládal až 40partové skladby, např. Spem in alium. Zpívalo 8 sborů a každý měl 5 partů. Krzysztof Penderecky ve skladbě Stabat Mater uplatňuje 48 hlasů (20). Tři sbory se 16 hlasy v každém. Sbory mohou zpívat bez nebo s hudebním doprovodem. Zpěv bez hudebního doprovodu se nazývá a capella. Doprovod může být rozmanitý od jednoho nástroje až po orchestr (6).

Sbory lze dělit podle různých kritérií. Nejčastěji jsou děleny podle tří kriterií (6):

I. Podle obsazení

• Smíšený sbor (mužské + ženské hlasy společně). Tento typ je častý a má nejčastěji party: soprán, alt, tenor a bas (SATB). Někdy je jeden nebo i více hlasů rozděleno na dva (např. SSAATTBB), kde je rozdělen každý hlas na dvě části, nebo SATBSATB, kde je celý sbor rozdělen na dvě nezávislé poloviny. Obvykle může být sbor doplněn i hlasem baryton (Bar). Někdy jsou dodrženy jen ženské hlasy a muži zpívají jak baryton, tak i basový part.
• Mužské (Male choir) sbory mohou mít stejné hlasové obsazení jako sbory smíšené, tedy SATB, ale většinou chlapci, zpívají ženské sopránové party (boy sopranos = speciální kategorie zpěvu) a muži, zpívající altový part pomocí falsetta (Falsetto italsky = hlasový rejstřík posazený svým rozsahem nad modál), jsou někdy nazýváni jako countertenors = kontratenor.
• Ženské sbory jsou obvykle složeny ze sopránů a altů, a to vždy po dvou partech, tedy SSAA.
• Sbory mužů (mužské sbory, menęs choir) jsou obvykle složeny ze dvou tenorů, barytonu a basu TTBarB, nebo ATBarB, pokud jsou tam zpěváci kontratenorů.
• Dětské sbory, které mají buď dvě části SA, nebo tři části SSA.

II. Sbory se také dělí podle společenství, kde působí:

• Chrámové sbory
• Školní sbory
• Komunitní sbory (obecní, spolkové, přátelské atd.)
• Profesionální sbory samostatné nebo přidružené (státní, městské, divadelní, rádio, televize apod)
• a jiné

III. Dělení sborů podle typu hudby, kterou provozují

• Sbory církevní a duchovní hudby
• Sbory komorní
• Symfonické sbory
• Sbory historické hudby (barokní hudby, antické hudby)
• Sbory zpívající písně lidové
• Sbory zpívající písně dechovkové
• Jazzové vokální sbory
• a jiné

Sborový zpěvák nezpívá nikdy sám, a přesto musí mít celou řadu vlastností, které jsou nezbytné pro jeho zařazení do pěveckého sboru. Jako samozřejmost je dobrá intonace a hudební nadání. I přesto, že nezpívá obvykle tak hlasitě jako sólista, musí mít sborový zpěvák přesnou a precizní výslovnost a dikci (časování slov ve větě). Kromě toho je nesmírně důležité, aby různé hlasy v každé části sboru (soprán, alt, tenor, bas) spolu ladily, a to jak v rámci jednotlivých hlasů, tak i při jejich vzájemném spojení. Bez absolutní harmonie jak v oblasti hudební a oblasti jednotné výslovnosti zní sbor zmateně (3).

Základní charakteristika sólového zpěvu je založena na co největší podpoře vzniku, trvání a rozvoji pěvecké individuality. Lze jí obvykle posoudit kvalifikovaným poslechem. Objektivně se pak projevuje vznikem tzv. pěveckého formantu (9, 17). Tento intenzivní vysokofrekvenční specifický formant je charakteristický pro školený sólový operní hlas. Jedná se o nárůst, případně samostatné objevení se energie v hlase, kterou lze zaznamenat akustickou analýzou hlasu. Právě tento nárůst energie umožňuje, že sólový hlas je slyšitelným ve zvuku sboru nebo orchestru. Jinými slovy - pěvecký formant nese zvuk hlasu.

Sborový zpěvák musí mít hlas svojí barvou, výškou a kvalitou více méně přizpůsobený sborové barvě nebo celkové barvě zvuku sboru. Předností takového hlasu pak je skutečnost, že jej lze dobře sladit s dalšími hlasy, že nemá žádnou zvláštnost, neodlišuje se a je souznějící. Úspěch jednotlivého zpěváka plně závisí na kompatibilitě s dalšími hlasy sboru. Hlasová výuka sborových zpěváků není soustředěna na charakteristickou tvorbu pěveckého formantu se zvýšením akustické energie, ale na schopnost udržet plnost a plastičnost hlasu v jeho harmonizaci i při intenzivní pěvecké zátěži (4, 5).

Významné rozdíly jsou také ve způsobu přednesu textu písní. Při zjednodušení a zevšeobecnění lze pouze konstatovat (oblast textů a jejich výslovnosti není náplní uvedené práce), že sólisté mohou měnit výslovnost hlásek pro zlepšení rezonance zpěvu nebo k úpravě přednesu. Sboroví zpěváci jsou nuceni vyslovovat harmonicky nejenom co do kvality, ale i časování, rytmu a důrazu. Velkou část času na zkouškách sborů je nutno věnovat právě souhlasnému řečovému projevu (1, 3).

Pokud existují dva typy zpěvu, dvě pěvecké techniky, dvojí charakter využití hlasotvorného aparátu, pak musí existovat i různé typy hlasové námahy, hlasové únavy, příp. i poškození hlasu. Rozhodli jsem se tedy porovnat oba druhy zpěvu.

Stanovili jsme si za cíl provést rozbor hlasu u zpěváka, který dokáže zazpívat part sólový a stejný part i sborovou technikou. Je tedy třeba najít spolupracujícího pěvce, který je dobře obeznámen s oběma pěveckými technikami, které sám osobně praktikuje. Spolupracujícím pěvcem je sólistka Národního divadla Brno paní Mgr. AP.

METODA A MATERIÁL

Provedli jsme profesionální nahrávky pěveckého sólového projevu, kdy pěvkyně zpívá sólový pěvecký part, a stejný pěvecký part za podmínek, kdy její zpěv byl součástí doprovodného sboru. (V prvém případě se řídila svou vlastní akustickou kontrolou a svou pěveckou profesionální zkušeností, kdy zpívala na pozadí sboru svůj sólový part a v druhém případě se pak řídila pokyny sbormistra a zvukem sboru, protože měla na uších sluchátka, ve kterých slyšela zpěv doprovodného sboru a ona se tak stala svým zpěvem členkou tohoto sboru.) Provedli jsem nahrávku z díla Ant. Dvořáka: Moravské dvojzpěvy – Skromná.

Akustický záznam hlasu byl proveden v profesionálním zvukovém studiu za pomoci mikrofonu (Audix CX 111, se směrovou charakteristikou kardioidní), který byl uložen pro všechny nahrávky v konstantní vzdálenosti (10 cm) od úst zpěvačky.

Objektivní akustická analýza zvukového záznamu byla provedena následným zpracováním (post processing). Akusticky byly analyzovány segmenty (délka okna 100 ms, posun 50 ms), kde byly určeny parametry hlasového pole: základní frekvence, hladina akustického tlaku (při nahrávce byla pořízena i kalibrační nahrávka); spektrální parametry: hladiny harmonických složek, těžiště spektra, LTAS, sklon spektra; parametry vyváženosti spektra: ER, SPR, Alfa; frekvenční polohy (F1-F4) a hladiny (A1-A4) formantů, identifikace pěveckého formantu; parametry multidimenzionální analýzy: SPI, VTI, PFR, Jita, Jitt, ShdB, Shim, MAJ, RAP, PPQ, vF0.

Statisticky byly porovnány akustické parametry nahrávek sólového a sborového provedení jednotlivých písní pomocí t-testu. Porovnány byly jednotlivé parametry, jak pro celkovou nahrávku (hodnoty všech měřených segmentů), tak porovnání segmentů jenom zodpovídající stejným oblastem hlasového pole. Tedy tak, aby byly porovnány jenom segmenty se stejnou výškou a hladinou akustického tlaku – porovnání oblastí překrývajících se hlasových polí.

VÝSLEDKY OBJEKTIVNÍ AKUSTICKÉ ANALÝZY PRO PÍSEŇ DVOŘÁK: SKROMNÁ

Naměřené parametry hlasového pole (základní frekvence a hladina akustického tlaku) ukazují, že sólové provedení bylo v průměru o cca 4 dB hlasitější než sborové. Porovnání rozložení naměřených segmentů v hlasovém poli a obrysové křivky hlasových polí pro sólový a sborový zpěv je zobrazeno na grafu 1. Parametry hlasového pole pro sólové provedení byly: průměrná poloha hlasu: h1, průměrná SPL: 76 dB, tónový rozsah: 14,5 půltónů, dynamický rozsah: 33.7 dB, plocha hlasového pole: 156.7 dB x půltón; pro sborové provedení: průměrná poloha hlasu: h1, průměrná SPL: 80 dB, tónový rozsah: 13,0 půltónů, dynamický rozsah: 30.4 dB, plocha hlasového pole: 122.9 dB x půltón (graf 1).

Frekvenční analýza pomocí dlouhodobého průměrovaného spektra (zobrazeno na grafu 2) ukazuje výrazné rozdíly spektrálních hladin, obecně větší pro sólový zpěv (modrá). S narůstajícím frekvenčním pásmem se postupně zvětšuje rozdíl hladin. V oblasti pěveckého formantu (cca 3000 kHz) je rozdíl hladin přibližně 11 dB.

Pro posouzení pěvecké techniky byl vybrán parametr SPR (singing power ratio) dle Omori a spol. (11), který je charakteristickým znakem klasické zpěvné techniky. Definovaný je jako rozdíl maximální hladiny spektrálního pásma 2-4 kHz a pásma 0-2 kHz (graf 3). Vyšší vypočítané hodnoty tohoto parametru byly spojeny s výraznější kvalitativní vlastností hlasu - „zvonivost“ (ringing), vysoké hodnoty jsou typické pro školené operní zpěváky. Ve skutečnosti tento parametr taky hodnotí posílení pěveckého formantu, který se nachází právě v pásmu 2,5 až 3,5 kHz.

Porovnání naměřených hodnot parametru SPR celkově, ale i v rámci rozložení v hlasovém poli (graf 4), ukazuje statisticky významné vyšší hodnoty SPR pro sólový zpěv. Rozložení parametru v hlasovém poli ukazuje, že statisticky významný rozdíl byl hlavně při hladinách zpěvu nad cca 70 dB, kde byly hodnoty SPR vyšší pro sólové provedení. Podobným způsobem vyšlo porovnání hladin pěveckého formantu (graf 5 - horní řada). Odlišné výsledky však vyšly pro parametr Poloha pěveckého formantu (v Hz) (graf 5 - střední řada). Obecně nebyl zjištěn rozdíl ve frekvenční poloze pěveckého formantu mezi sólovým a sborovým provedením, porovnání v rámci polohy v hlasovém poli naznačuje jenom malou oblast kde jsou pozice pěveckého formantu vyšší pro sólové provedení, ve vysoké a hlasité poloze je i oblast, kde jsou vyšší pozice pěveckého formantu pro sborové provedení.

Porovnání dalších akustických parametrů celkově i vzhledem k pozici v hlasovém poli je uvedeno v tabulce 1. Porovnání všech dat ukazuje, že při sólovém zpěvu byly dosažené vyšší hodnoty pro parametry: SPL, SPR, Alfa, H1, F2, A3, A4, LFSH, Těžiště, Těžiště 0k25, Těžiště harmonických složek, Sklon spektra, VTI; naopak nižší hodnoty pro: ER, A1, A2, SPI.

Při porovnání parametrů s ohledem na pozici v hlasovém poli byly statisticky významně dosaženy vyšší hodnoty při sólovém zpěvu pro parametry: SPR, Alfa, H1, F1, F4, A3, A4, LFSH, Těžiště, Těžiště 25k, Těžiště 0k25, Těžiště harmonických složek, Sklon spektra, Shim, vF0, VTI; nižší hodnoty pro: ER, dHa1Ha2, F3, A1, FSH, Jitt, RAP, PPQ, SPI.

Pro některé parametry jsou výsledky zobrazeny v grafu 6. Na grafech horní řady je znázorněno, že parametry Sklon spektra (THtilt4k4), Těžiště spektra (COGamp) a Shimmer jsou v zásadě větší pro sólové provedení, naopak u parametrů Hladina první harmonické (H1), Rozdíl hladin H1 a H2 (dHa1Ha2), Jitter, hladina zesílení prvního formantu (A1), Poloha třetího formantu (F3), Index jemné fonace (SPI) - zobrazeno ve spodních dvou řadách - jsou vyšší hodnoty dosahované u sborového provedení.

DISKUSE

Nejlépe vystihuje rozdíly ve zpěvu sólovou a sborovou technikou Kirsten Eby (4): Hlavní rozdíl mezi oběma typu zpěvu je ve schopnostech poslouchat. Sólové zpěváky nutíme a učíme, aby byli při svém zpěvu schopni poslouchat sami sebe a aby měli schopnost vcítit se do vlastní pěvecké produkce. Pak je hlasový projev jedinečný. Naproti tomu zpěváky ze sboru nutíme a učíme, aby byli schopni poslouchat ostatní jak zpívají a přitom udržet vlastní dobrou techniku a poslouchat, jak hlasy společně ladí ve všech parametrech – intonace, výslovnost a intenzita. Být součástí sboru, nevynikat.

Odborná literatura, věnující se charakterizaci sborového zpěvu, sleduje různé problémy: prostorové rozložení zpěváků ve sboru a dopad na posluchače, intonaci sboru, srozumitelnost, mixování hlasů, z psycho-akustického hlediska sleduje jak vliv prostorové akustiky, tak slyšení „samých sebe ve sboru“ (19).

Samotné akustické hodnocení rozdílů sborového a sólového zpěvu se v zásadě opírá o spektrální analýzu, hodnocení pěveckého formantu a charakterizaci použití vibrata. Samotné výsledky jsou však rozporuplné. Ve starších studiích byly nalezeny zásadní rozdíly v hladinách pěveckého formantu s větší hladinou u sólového zpěvu (13, 14), nová studie ale také v protikladu s nižšími hodnotami hladin pěveckého formantu (12). Uvedená studie ale byla provedena pro komorní sbor. Obdobně se uvedené studie zaměřují na modulaci a použití vibrata, vesměs však jenom naznačují výraznější použití při sólovém zpěvu.

Porovnání hlasových polí a jejich parametrizace ukazují, že sólové provedení bylo v průměru o 4 dB hlasitější, tónový rozsah mělo o 1,5 půltónu větší (pravděpodobně následek většího vibrata při sólovém projevu), dynamický rozsah byl větší o 3 dB. Plocha hlasového pole byla tím pádem o 33 dB x půltón větší. Porovnávány byly stejné party, proto nebyla zjištěna změna průměrné výšky hlasu.

Uvedené údaje ukazují na větší akustický výkon hlasu při sólovém zpěvu. Hodnoty hladin všech spektrálních oblastí pro dlouhodobé průměrované spektra byly vyšší pro sólový zpěv, největší rozdíly byly zaznamenány ve všech formantových oblastech, zejména v oblasti pěveckého formantu až 11 dB, ale i v oblasti formantu v okolí 7 kHz až 15 dB (uváděno také jako specifikum trénovaného hlasu (8). Tyto výsledky jsou ale typické obecně pro zvyšování hlasitosti (10, 15, 18).

Posílení pěveckého formantu potvrzují jak vyšší hodnoty SPR, (ekvivalentní s nižšími hodnotami ER) a posun těžiště spektra k vyšším frekvencím. Celková změna hlasitosti samozřejmě ovlivní celkové porovnávaní dat, tomu odpovídá i zvýšení celkových hodnot parametrů SPL, SPR, Alfa, H1, A3, A4, Těžiště spektra, Sklon spektra a nižších hodnot ER.

Vzhledem k uvedenému, byla v této studii použita i nová metoda porovnání dat, s ohledem na pozici v hlasovém poli, kde byly společně porovnávány jen hodnoty parametrů těch segmentů nahrávky, které odpovídaly stejným polohám v hlasovém poli (tedy s přibližně stejnou výškou a hladinou SPL).

Takové porovnání již přineslo výsledky, které je možno interpretovat i funkčně, bez návaznosti na efekt zvyšování hlasitosti. Například zmiňované zesílení oblasti pěveckého formantu nebylo při nahrávkách sólového provedení dosaženo v celém překrývajícím se hlasovém poli, ale jenom v oblasti nad hranicí cca 70 dB. Přibližně stejná hranice platila pro zvýšené hodnoty parametrů Shimmer a Těžiště spektra, ale i snížené hodnoty H1, rozdílu hladin 1. a 2. harmonické složky a Jittru. Takovéto výsledky pak implikují, že skutečná změna hlasu proběhla jenom v určitých mezích použití hlasu. Vzhledem k tomu, že zásadní hranice leží okolo SPL cca 70 dB, je možno diskutovat o tom, že hlas má různé vlastnosti v tišších polohách a jiné v hlasitějších v závislosti na způsobu použití.

Vyšší hladiny pěveckého formantu byly typické pro sólové použití jenom nad hranicí 70 dB, což implikuje zvýšení „zvonivé“ kvality hlasu, nebo „pěvecké rezonance“ (11) v této oblasti. Toto je možno interpretovat i zvýšeným opřením do hlasu, a protože v této oblasti byly dosahovány i vyšší hodnoty Shimmru, pravděpodobně zpěvačka použila větší vibrato. V protikladu k této oblasti byly dosažené nižší hodnoty parametru SPI (Soft phonation index), což dle KayPENTAX (7) implikuje jemnější nasazení a/nebo jemnější tvorbu hlasu pro sborový zpěv. Posun těžiště spektra k vyšším frekvencím a snížení hladiny prvního formantu (A1) je možno interpretovat jako zesvětlení barvy zvuku hlasu v oblasti nad 70 dB při sólo provedení (16). Vyšší hodnoty parametru Jitter, pro sborové provedení zásadně pod hranicí 70 dB, naznačují drsnější (chraplavější) hlas.

Uvedené výsledky byly zjištěny jenom na příkladu jedné zpěvačky, pro jejich zevšeobecnění by bylo nutno prověřit podstatně širší skupinu zpěváků.

ZÁVĚR

Naše práce na uvedeném příkladu ukazuje, že sborový zpěvák používá jinou pěveckou techniku než je tomu u pěvců sólových. Akustická měření ukazují na jedné zpěvačce, že zásadní rozdíl v naměřených parametrech je spjatý s hranicí hlasitosti okolo 70 dB, nad touto hranicí je při sólovém zpěvu hlas světlejší, rezonovanější a zvonivý, zpěvák se do hlasu víc opírá a používá výraznější vibrato, naopak sborový projev je jemnější. Pod touto hranicí se ukazuje jako zásadní zvýšení nepravidelností hlasu u sborového zpěvu.

Na základě uvedeného lze souhlasit s tím (4), že hlavní rozdíl mezi provedením sborového a sólového zpěvu je ve způsobu poslouchání a následném zpětném ovlivnění pěvecké techniky. Sólový pěvec je cvičen v tom, aby poslouchal trvale svůj hlas, aby jej korigoval a upravoval především podle své individuální vůle (nadání). Sborový zpěvák je cvičen v tom, aby neposlouchal svůj hlas, ale přizpůsoboval a sladil ho s hlasy ostatních. Oba typy zpěváků pak vyžadují stejnou foniatrickou péči o hlas.

Doc. MUDr. Mojmír Lejska, CSc.

AUDIO-Fon centr, s.r.o.

Obilní trh 4

602 00 Brno

e-mail: audio.fon@volny.cz

www.audiofon.cz