Postery (P)

Postery – Blok I - nos, PND, očnice, lební baze

P1

VÝZNAM NÁHODNÝCH PATOLOGICKÝCH NÁLEZŮ VE VEDLEJŠÍCH NOSNÍCH DUTINÁCH NA MR MOZKU

J. Heřman¹, R. Salzman¹, M. Heřman², I. Stárek¹

¹Otorinolaryngologická klinika, Fakultní nemocnice Olomouc, Olomouc, Česká republika

²Radiologická klinika, Fakultní nemocnice Olomouc, Olomouc, Česká republika

Úvod: Náhodné patologické nálezy ve vedlejších nosních dutinách na magnetické rezonanci (MR) hlavy bývají zjištěny u více než 50 % všech provedených vyšetření. Cílem naší studie bylo zjistit klinický význam zachycených změn a dát doporučení radiologům a dalším lékařům interpretujícím nález stran odeslání k ORL vyšetření.

Metodika: Do prospektivní studie bylo zařazeno 355 pacientů odeslaných k MR mozku z neurologických indikací v období patnácti měsíců, kteří byli požádáni o vyplnění dotazníku o příznacích rinosinusitidy, založeného na doporučeních EPOS. Výsledky dotazníkového šetření (klinická diagnóza) byly následně srovnány s Lund – MacKay skóre aplikovanému na MR (radiologická diagnóza).

Výsledky: Patologické nálezy byly zachyceny na 52 % MR skenů. Klinická diagnóza rinosinusitidy byla na základě odpovědí v dotazníku stanovena u 11,5 % pacientů. Lund – MacKay skóre nad 6, jako nejlepší hraniční hodnota, udává senzitivitu 90 %, specificitu 33 % a pozitivní prediktivní hodnotu 96,8 %, že má pacient rinosinusitidu.

Závěr: Při zjištění náhodného patologického nálezu ve vedlejších nosních dutinách na MR mozku má význam na ORL odeslat pacienty s Lund MacKay skóre vyšším než 6.

P2

DIFERENCIÁLNÍ DIAGNOSTIKA JEDNOSTRANNÝCH CHRONICKÝCH RINOSINUSITID

J. Svárovský sen.¹, J. Vopálenský¹, M. Krátky¹, J. Mártonová^1,2, T. Sochor¹

¹ORL oddělení, Nemocnice Na Bulovce, Praha, Česká republika

²Univerzita Karlova v Praze, 3. LF, Praha, Česká republika

Úvod: Jednostranné chronické postižení nosní dutiny a vedlejších nosních dutin (VND) a jeho diferenciální diagnostika je charakteristické širokým spektrem lézí zahrnující různé typy chronických zánětů, ale hlavně benigními a maligními tumory.

Metodika: Cílená anamnéza pacienta, rutinní endonazální endoskopické vyšetření (flexibilní či rigidní optikou), zobrazovací vyšetření (zejména CT VND ve třech rovinách), provedení biopsie a dle výsledku adekvátní způsob léčby.

Výsledky: Autoři prezentují sestavu 85 pacientů, kteří byli indikováni k chirurgickému řešení jednostranných rinosinusitid různé etiologie. Nejčastější byly chronické rinosinusitidy částečně odontogenního původu, dále pak mykotické etiologie, v menším počtu benigní a maligní tumory.

Závěr: Daná problematika zdůrazňuje úlohu rinologa endoskopisty, a to jak v diagnostickém, tak v léčebném, ale i dispenzárním procesu onemocnění.

P3

Vzdálená metastáza Grawitzova tumoru ledviny jako příčina jednostranné nosní neprůchodnosti

P. Kordač¹, J. Růžička,¹, D. Kalfeřt¹, J. Šatanková ¹, H. N. Dimitar²

¹Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Hradec Králové, Česká republika

²Fingerlandův ústav patologie, Lékařská fakulta v Hradci Králové, Univerzita Karlova v Praze, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Hradec Králové, Česká republika

Úvod: Vzdálené metastázy, vyskytující se v oblasti nosu a vedlejších nosních dutin, jsou poměrně vzácné a mohou se projevit obecnými nosními symptomy (zhoršenou nosní průchodností, epistaxí, poruchou čichu). V našem sdělení prezentujeme případ vzdálené metastázy Grawitzova tumoru (GT) ledviny v oblasti nosní dutiny.

Kazuistika: Pacientka s generalizací GT (po nefrektomii vpravo v říjnu 2009, metastázy v ovariích, omentu, mezenteriu, sternu a gluteální krajině), byla ambulantně vyšetřena na ORL klinice v listopadu 2013 pro 3 měsíce trvající, postupně progredující nosní obstrukci vlevo a zhoršení čichu. Rinoendoskopicky byla diagnostikována tumorózní masa, obturující levou nosní dutinu a navíc bylo zjištěno zduření obdobného charakteru na lingvální ploše epiglotis. Vzhledem k tomu, že ambulantní biopsie z nosní dutiny byla nediagnostická, byla indikována endoskopická operace v celkové anestezii s cílem zprůchodnit levou nosní dutinu a současně získat reprezentativní biopsii. Operační výkon byl provázen masivním krvácením, které si vyžádalo dočasné zavedení Massingovy tamponády a podání krevních převodů. Histologicky byla prokázána metastáza GT do nosní dutiny. Po propuštění byla pacientka předána do péče onkologů k pokračování biologické léčby.

Diskuse: GT velmi časně metastazuje. V době zjištění primárního tumoru jsou u 26-30 % pacientů přítomny vzdálené metastázy. Vzdálené metastázy ORL oblasti jsou vzácné (8 %), přičemž oblast nosních a paranazálních dutin bývá postižena nejčastěji (50 %).

Závěr: Postupně se zhoršující jednostranná nosní průchodnost může být prvním příznakem primárního zhoubného tumoru či vzdálené metastázy. Pokud je primární histologické vyšetření negativní, je doporučeno bioptické vyšetření opakovat i v celkové anestezii.

P4

Transnazální endoskopická operace sfenoidální meningokély provázené adenomem hypofýzy – kazuistika

L. Hrabálek¹, J. Hoza², M. Vaverka¹

¹Neurochirurgická klinika FN a LF UP, Olomouc, Česká republika

²ORL klinika FN a LF UP, Olomouc, Česká republika

Muž, ve věku 71 let, byl vyšetřen pro tři roky trvající vertiginozitu. Na podkladě provedeného MR mozku byla konstatována intraselární a intrasfenoideální expanze a vyjádřeno podezření na makroadenom hypofýzy. Doplněné CT lební baze prokazuje kostní defekt na úrovni rostrum sphenoidale a spodiny tureckého sedla. Pacient byl endokrinologicky vyšetřen s průkazem nízkých hodnot FT 4 a vysokých TSH, svědčících pro periferní hypotyreozu. Vyšetření perimetru neprokázalo významnější výpadek zorného pole. V dětství byl operován pro rozštěp tvrdého patra.

Pacient byl indikován k transnazální endoskopické revizi, která prokázala defekt přední stěny sfenoidální dutiny, kde se pod sliznicí nacházela pulzující arachnoidea (meningokéla). Byla provedena její incize v délce 5-7 mm s vyprázdněním likvorové tekutiny a byl zjevně viditelný pravý optický nerv. Solidní tkáň v.č., případné tkáně hypofýzy, se uvnitř meningokély nenacházela. Na ventrolaterální stěně meningokély vlevo (tedy v pozici mimo turecké sedlo) byla odebrána měkká tkáň, suspektní zbytek hypofýzy a zaslána na histologické vyšetření. Po odběru svalové tkáně byla provedena několikavrstevná plastika likvorové komunikace a sfenoidální dutiny s překrytím nasoseptálním lalokem.Po operaci měl pacient po pěti dnech od operace přechodně epistaxi při hemokoagulopatii, která se po léčbě upravila, bez známek likvorei. Histologické vyšetření prokázalo - v této situaci překvapivě - tkáň adenomu hypofýzy (GFAP-, S 100+).

Transsfenoidální typ meningokély se vyskytuje s incidencí 1/700 000 novorozenců. Obvykle se klinicky projevuje nazální likvoreou, zhoršením zraku a zorného pole a endokrinní dysfunkcí. Operace sfenoidální meningokély jsou referovány vzácně, v dřívějších letech byly prováděny transkraniálně, poslední roky transsfenoidálním přístupem. Dosud jsme se v literatuře nesetkali s kombinací sfenoidální meningokély a adenomu hypofýzy.

P5

CYSTICKÁ FIBRÓZA NA ORL KLINICE 2. LF UK FNM

H. Fišerová^1,2

¹Klinika ušní, nosní a krční 2. LF UK a FN v Motole, Praha, Česká republika

²FIMED, s.r.o., Praha, Česká republika

Cystická fibróza je nejčastější závažné autozomálně recesivní onemocnění v evropské populaci. Ročně se v České republice narodí asi 33 dětí s CF. Správně je diagnostikováno maximálně 2/3 z nich. Dle údajů z literatury až 50 % CF pacientů trpí CRS a/nebo nosní polypózou. Práce pojednává o dětech z Centra CF ve FNM. V rámci komplexní péče jsou vyšetřeny  i na ORL klinice 2. LF. Zaměřili jsme se konkrétně na výskyt nosní polypózy u těchto dětí. Ve sledovaném pětileté období na zdejší ORL klinice bylo vyšetřeno  441 pacientů s CF. Nosní polypóza byla diagnostikována u 73 z těchto dětí. Operační řešení podstoupilo 13 z nich. Relapsy potíží jsou časté. Diagnóza CF bývá mnohdy v ORL opomíjena, a to i u dětí. V dospělosti se na ni myslí ještě výrazně méně, což vede k nesprávné a nekomplexní terapii těchto pacientů.

P6

NANOČÁSTICE A MIKROČÁSTICE V LIDSKÉ SLIZNICI NOSNÍ DUTINY – PRVNÍ VÝSLEDKY

L. Čábalová^1,2, K. Čabanová³, H. Bielniková⁴, P. Komínek^1,2, J. Kukutschová³, J. Dvořáčková⁴

¹Otorinolaryngologická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

²Katedra kraniofaciálních oborů, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita, Ostrava, Česká republika

³Centrum nanotechnologií, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, Ostrava, Česká republika

⁴Ústav patologie, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

Úvod: Nanočástice (částice menší než 100 nm) jsou v prostředí všudypřítomné. Jsou to částice na bázi uhlíku (např. saze) či ve formě oxidů kovů (železo, chrom, nikl, hliník, měď, zinek, titan aj.) a jejich nejvýznamnějšími zdroji je doprava a metalurgický průmysl. Díky svým velmi malým rozměrům vykazují odlišné fyzikální i chemické vlastnosti než mikročástice stejného materiálu a odlišné chování vůči živému organismu. Prozatím bylo jejich působení na živé tkáně zkoumáno především in vitro či na hlodavcích a byl prokázán jejich toxický vliv na plicní tkáň ve smyslu vyvolání zánětlivých změn. Klinických studií ale bylo prozatím provedeno velmi málo. Autoři prezentují první výsledky studie zabývající se detekcí a kvantifikací nanočástic a mikročástic ve sliznici nosní dutiny.

Materiál a metodika: Ve studii prováděné ve spolupráci s Centrem nanotechnologií VŠB-TUO od roku 2013 byla zkoumáno složení, množství a distribuce nano- a mikročástic ve sliznici nosní dutiny. Do studie byli zařazeni pacienti s chronickou hypertrofickou rinitidou, u nichž byla provedena mukotomie. Odebraná sliznice dolní skořepy byla vyšetřena skenovací elektronovou mikroskopií a Ramanovým mikroskopem. Bylo zkoumáno složení a rozložení částic vzhledem ke vzdálenosti od nozder a povrchu sliznice a získané údaje byly porovnávány s anamnestickými daty pacientů (věk, povolání, kouření).

Výsledky: V této pilotní studii bylo vyšetřeno 6 pacientů. Ve všech vyšetřených vzorcích sliznice nosní dutiny byly objeveny nano- a mikročástice různého chemického složení. Nejčastěji zastoupeným prvkem bylo železo (dále barium, měď, titan a zinek) a nejvyšší koncentrace částic byla zjištěna ve vzorcích sliznice nejvíce vzdálených od nozder. Více částic bylo zastiženo v hlubších vrstvách sliznice než těsně pod jejím povrchem. Byly zjištěny interindividuální rozdíly mezi množstvím a složením částic ve sliznici.

Závěr: Studie ověřila možnost kvantifikace nanočástic ve vzorcích tkáně, což byl doposud jeden z hlavních problémů klinického výzkumu na poli nanopatologie. Ve studovaných vzorcích byla ověřena přítomnost nano- a mikročástic a zjištěna jejich rozdílná koncentrace v různých anatomicky definovaných částech sliznice a interindividuální rozdíly v množství a složení částic. Nebyly zkoumány možné histologické změny ve sliznici, které mohou tyto částice způsobovat, což je předmětem další probíhající studie na tuto studii navazující.

Práce vznikla s podporou Institucionální podpory MZ ČR č. 2 RVO-FNOs/2013.

P7

SROVNÁNÍ MÍRY LIBOSTI PACHOVÝCH LÁTEK V RŮZNÝCH POPULACÍCH

J. Vodička^1,2, P. Bronthánková^2,3, G. Ottaviano⁴, D. T. Nguyen⁵, E. Račeková⁶, M. Martončíková⁶, Y. Furukawa⁷

¹Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové, Hradec Králové, Česká republika

²Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice, Pardubice, Česká republika

³Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Pardubická krajská nemocnice, a.s., Pardubice, Česká republika

⁴Department of Neurosciences, Otolaryngology section, University of Padova, Padova, Itálie

⁵Centre Hospitalier Universitaire de Nancy, Department of Ear, Nose, and Throat–Head and Neck Surgery, Nancy, Francie

⁶Neurobiologický ústav Slovenské akademie věd, Košice, Slovensko

⁷Smell & Taste Clinic, Department of Otorhinolaryngology, Technische Universität Dresden, Německo

Úvod: Cílem studie bylo porovnat charakter libosti jednotlivých pachových látek zařazených do Nového testu libosti pachů (NTOP). Test obsahuje výrazně hédonicky zabarvené pachové látky a trigeminová stimulans. Vyšetření testem je jednoduché a rychlé, otázkou však zůstává možnost použití v jiných populacích, kde se hodnocení hédonicity pachových látek může lišit.

Metodika: Do souboru bylo zařazeno celkem 247 zdravých osob (159 žen, 88 mužů) průměrného věku 29,4 let. Celkem bylo vyšetřeno 47 osob v České republice, 43 v Německu, 40 ve Francii, 75 v Itálii a 42 osob na Slovensku. U všech bylo provedeno vyšetření Novým testem libosti pachů, který je založený na hodnocení 32 pachových látek. Dotazované osoby musí zařadit jednotlivé látky do jedné ze čtyř kategorií – voní, neutrální, zapáchá a výrazně zapáchá (dráždí). Současně bylo u všech osob provedeno vyšetření čichu standardním testem olfaktometrie (Testem parfémovaných fixů nebo testem Sniffin‘ Sticks – částí identifikace).

Výsledky: Z 32 použitých pachových látek byla ve všech národnostech preference shodná u 16 z nich. U dalších 7 látek pak bylo shodné hodnocení pro kategorie voní, je neutrální nebo zapáchá. Shodně označovaly osoby především následující vůně: citrón, vanilka, dámská voňavka a pánská vůně. Mezi zápachy pak byly shodně označovány: ryba, kyselina propylová, valerová, oktanová, n-kaproová a kočka rybářská.

Závěr: Hodnocení libosti pachů se jeví jako možná alternativa ke standardním testům olfaktometrie, které jsou založeny především na identifikaci pachových látek. Přes jednoznačné rozdíly v hodnocení libosti pachů v různých populacích vykazují určité látky shodnou preferenci v libosti nezávisle na národnosti.

P8

DIAGNOSTIKA EXTRAEZOFAGEÁLNÍHO REFLUXU U PACIENTŮ S CHRONICKOU RINOSINUSITIDOU

K. Zeleník^1,2, M. Formánek^1,2, P. Matoušek^1,2, P. Komínek^1,2

¹Otorinolaryngologická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

²Katedra kraniofaciálních oborů, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita, Ostrava, Česká republika

Úvod: O extraezofageálním refluxu (EER) je uvažováno jako o jednom z faktorů, který může přispívat ke vzniku chronické rinosinusitidy (CHR), případně zhoršovat její průběh, nebo zhoršovat výsledky léčby. O vztahu EER a CHR se diskutuje až v posledních 10 letech, zejména v souvislosti se zavedením dokonalejších pH-metrických sond, které umožňují měřit pH i v místech, které nejsou kryté ze všech stran sliznicí. Cílem probíhající studie je zjistit přítomnost a závažnost EER u pacientů s různě závažnou CHR.

Metodika: Do prospektivní studie, probíhající na ORL klinice FN Ostrava od roku 2012, byli zařazeni dospělí pacienti s CHR. Na základě závažnosti obtíží byly rozděleni do 3 skupin – skupina I - pacienti s CHR bez nosní polypózy a bez bronchiálního astmatu (BA), skupina II - pacienti s CHR a s nosní polypózou, ale bez BA, a skupina III - pacienti s CHR, nosní polypózou a BA. U všech pacientů byla zaznamenána demografická data a Reflux symptom index (RSI). Přítomnost a závažnost EER byla zjišťována měřením orofaryngeálního pH systémem Restech, měřenými parametry byly RYAN skóre ve vertikální a horizontální poloze.

Výsledky: Od 1. 10. 2012 do 31. 12. 2013 bylo do studie zařazeno 28 pacientů (9 do skupiny I, 8 do skupiny II a 11 do skupiny III). Mezi jednotlivými skupinami nebyl zjištěn statistický rozdíl ve věku, pohlaví a BMI. RSI byl statisticky významně vyšší v skupině III v porovnání se skupinou II a I (p = 0,005). EER ve vzpřímené poloze byl diagnostikován u 2/9 pacientů ze skupiny I, u 5/8 ze skupiny II a 8/11 ze skupiny III. Rozdíl mezi skupinou III a I byl statisticky signifikantní (p =0,033), EER v skupině III byl signifikantně závažnější. Mezi dalšími skupinami statisticky signifikantní rozdíl zjištěný nebyl. Rovněž tak nebyl zjištěn signifikantní rozdíl v závažnosti EER v poloze vleže.

Závěr: Naše první výsledky ukazují, že EER by mohl hrát roli v patogenezi závažnějších forem CHR, zejména u těch s nosní polypózou a bronchiálním astmatem. V případě, že budou naše výsledky potvrzeny v rozsáhlejších studiích, mohla by být u závažných forem CHR, zejména u tzv. „refrakterních“ CHR a u těch se současným bronchiálním astmatem zvažována jako jedna z možností léčby i antirefluxní léčba.

Podpořeno grantem IGA MZ ČR NT13500-4/2012.

P9

CHIRURGICKÁ LÉČBA CHRONICKÉ ODONTOGENNÍ SINUSITIDY V MEZIOBOROVÉ SPOLUPRÁCI

P. Kocum^1,2, P. Jirák¹, J. Podstata^1,2, T. Hudler²

¹Oddělení ORL a chirurgie hlavy a krku Nemocnice Na Homolce, Praha, Česká republika

²Stomatochirurgické centrum Podstata – Hudle, spol. s r.o., Praha, Česká republika

Chronická maxilární sinusitida odontogenního původu (CMSDO) představuje asi 10-12 % případů chronické maxilární sinusitidy. Pacienti s touto nemocí navštěvují ORL lékaře a stomatology. Zvládnutí tohoto typu onemocnění vyžaduje léčbu jak sinusitidy, tak také odontogenního zdroje. Léčba probíhá v kooperaci dvou oborů, kdy jejich těsná provázanost je žádoucí pro efektivní řešení potíží pacienta. Na chirurgické léčbě se podílí EES, moderně orientovaná na minimální invazivitu a funkčnost. Dále se uplatní škála stomatochirurgických výkonů a různé modifikace sublabiálních přístupů do čelistní dutiny. I při těchto výkonech je kladen důraz na šetrnost a zachování funkce paranazálních dutin.

Od roku 2004 do roku 2012 bylo na ORL oddělení NNH v kooperaci specialistů dvou oborů provedeno celkem 96 operací pro odontogenní etiologii chronické sinusitidy. Operace probíhaly v jedné době, v celkové anestezii. Nejčastější operací, v 7 %, bylo provedení FESS s extrakcí zubu či sanací oroantrální píštěle. Nejčastější příčinou CMSDO byl v našem souboru periapikální zánětlivý proces zubu, u 74 % pacientů. V rámci 86 výkonů, na kterých se podílel FESS, byl tento v omezeném rozsahu, tj. supraturbinální AS a sanace čelistní dutiny, proveden v 74 % případů. FESS ve větším rozsahu, kdy kromě výše uvedeného byla provedena také sanace etmoidů a event. frontální dutiny, podstoupilo 26 % pacientů. Uzávěr OA komunikace plastikou sec. Wassmund byl proveden u 43 % pacientů, se 100% úspěšností jejího zhojení. Po 4 FESS výkonech došlo k recidivě nálezu v čelistní dutině s kompletní obturací vytvořené supraturbinální AS. Vyléčení po primární operaci, jejíž součástí byl přístup via FESS, byla tedy 95,4% (4 revize po 86 operacích). Na odontogenní etiologii CMSDO je třeba při diagnostice myslet. Zejména jednostranný nález na VDN by měl být pro ORL lékaře signálem k odeslání pacienta na stomatologické vyšetření. Čím dříve je sinusitida adekvátně léčena, tím jsou výsledky léčby lepší, rychlejší a nekomplikované. Při minimální invazivitě chirurgické léčby je zároveň podstatně jednodušší a úspěšnější rekonstrukce chrupu. Zásadním místem cíle naší terapie je, vedle řešení zdroje sinusitidy, ostiomeatální jednotka. EES či „FESS přístup“ k řešení chronických sinusitid odontogenní etiologie je dle našich zkušeností spolehlivou metodou spojenou s malou morbiditou a nízkou incidencí komplikací. Bez řešení odontogenního zdroje však nemá smysl. V ideálním případě lze operaci provést v jedné době.

P10

PENETRUJÍCÍ PORANĚNÍ OČNICE DŘEVĚNÝM MATERIÁLEM ZASAHUJÍCÍ DO STŘEDNÍ LEBNÍ JÁMY

T. Haasová¹, J. Kraus¹, L. Pekař²

¹ORL oddělení, Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s., Benešov, Česká republika

²Neurochirurgická klinika, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha, Česká republika

Penetrující úrazy a cizí tělesa v orbitě nejsou příliš častá. Více se vyskytují u dětí a mladistvých, kdy ke zranění dochází při hře s ostrými předměty nebo pádem na ně. V dospělosti k těmto úrazům dochází nejčastěji v zaměstnání, a to hlavně u pracujících v zemědělství či průmyslu nebo při dopravních nehodách. Zraňující předmět s vysokou kinetickou energií proniká všemi překážkami a může se zastavit až intrakraniálně. Proto při každém penetrujícím poranění očnice by měl být vyloučen orbitocerebrální průnik. K penetraci nejčastěji dochází horní orbitální fisurou, a to především při horizontálním průniku cizího tělesa do střední lební jámy. Snadněji u dětí se cizí těleso při vertikálním průniku stropem očnice dostává do přední lební jámy. Klinický obraz je podřízen hlavně mechanismu úrazu a vstupnímu místu cizího tělesa. Komplikace časné ve smyslu akutního intrakraniálního krvácení, nebo pozdní v podobě mozkového abscesu či karotikokavernózní píštěle mohou bezprostředně ohrozit život poraněného.

Autoři představují kazuistiku padesátiletého muže s penetrujícím poraněním očnice dřevěným předmětem, ke kterému došlo v zaměstnání při práci v lese. Při urgentně provedeném CT vyšetření zjištěn intrakraniální průnik. Cizí těleso pronikalo přes optický kanál do střední lební jámy do těsné blízkosti a.carotis interna a sinus cavernosus s rizikem fatálního intrakraniálního krvácení. Proto byl požádán o spolupráci neurochirurg. Volba optimálního přístupu při zvážení všech rizik byla krajně obtížná. Cizí těleso bylo nakonec odstraněno extrakcí v celkové anestezii bez nutnosti kraniotomie. Pooperační průběh byl bez komplikací, kontrolní CT vyšetření neprokázalo residua cizího tělesa v nitrolebí. Pacientovi zůstaly trvalé poúrazové následky v podobě amaurózy.

P11

Hodnocení prezervace funkce sluchové dráhy pomocí tónové audiometrie a BERA u pacientů s vestibulárním schwannomem léčených Leksellovým gama nožem

R. Holý

Otorinolaryngologická klinika ÚVN Praha, Česká republika

Cíl: Analyzovat prezervaci funkce sluchové dráhy pomocí tónové audiometrie a BERA u pacientů s vestibulárním schwannomem před a po léčbě Leksellovým gama nožem.

Soubor a metodika: 27 pacientů s vestibulárním schwannomem léčených radiochirurgicky v období 1999 - 2009. Provedena tónová audiometrie před a po radiochirurgii a její vyhodnocení podle Gardner-Robertsona. Posouzeny BERA záznamy před a po léčbě Leksellovým gama nožem.

Výsledky: Prezervace použitelného sluchu (Gardner-Robertson I a II) po radiochirurgii byla 50% z celkového počtu pacientů se zachovaným použitelným sluchem před zahájením léčby. Průměrná doba sledování 6 roků. Před léčbou mělo použitelný sluch 67 % pacientů. Zhoršení sluchu bylo statisticky významné na všech frekvencích od 250 Hz do 8000 Hz (p =0,05). Patologický záznam BERA byl před radiochirurgií u 93 % pacientů na straně nádoru. Prodloužení latence vlny V na straně nádoru bylo statisticky významné na obou hladinách 80/90 dB u 89 %, vlny III u 81 % a vlny I u 48 % pacientů(p =0,001). Patologický stranový rozdíl intervalu I-V jsme zachytili u 85 % pacientů (p =0,001) a intervalu III-V u 74 % pacientů (p =0,01). Po léčbě Leksellovým gama nožem došlo k statisticky významné změně BERA záznamu na obou sledovaných hladinách 80/90 dB pouze u vlny V (p =0,05).

Závěr: V současnosti, kdy dominuje v diagnostice vestibulárního schwannomu magnetická rezonance, se stále jeví vyšetření BERA jako vysoce spolehlivá screeningová diagnostická metoda. Její spolehlivost 93% převyšuje spolehlivost vestibulárních testů. Při hodnocení BERA je nejdůležitější komplexní posouzení všech sledovaných parametrů. Pomocí BERA i tónové audiometrie lze vysledovat ovlivnění funkce sluchové dráhy u všech stadií vestibulárního schwannomu před radiochirurgií. V monitoringu otoneurologického profilu u pacientů s vestibulárním schwannomem léčených radiochirurgicky je kontrolní vyšetření tónovou audiometrií statisticky významné a dobře hodnotí prezervaci funkce sluchové dráhy po léčbě, ale také prokazuje signifikantně a statisticky významně ztrátu užitečného sluchu. Naproti tomu po radiochirurgii se BERA záznam, kromě latence vlny V, zásadně statisticky nemění.

Postery – Blok II - varia

P12

LZE ZKRÁTIT POTŘEBU DRÉNŮ S AKTIVNÍM SÁNÍM V CHIRURGII HLAVY A KRKU?

R. Salzman, M. Brož, I. Stárek

Otorinolaryngologická klinika, FN Olomouc, Olomouc, Česká republika

Úvod: Sací drény jsou běžně používány u zákroků na hlavě a krku ke snížení rizika vzniku pooperačních komplikací jako hematom, serom nebo infekce v ráně. Použití drénu ale zvyšuje riziko infekce rány, prodlužuje hospitalizaci a způsobuje pacientův diskomfort, někdy spojený s požadavkem na zesílení analgezie. V neposlední řadě péče o drény vyžaduje zkušený a zaškolený personál. Kritériem odstranění je ztráta do drénu nižší než 1 ml/hod. Výrazně vyšší odpady do drénu během prvních hodin po operaci zkreslují výpočet průměrné ztráty do drénu. Z tohoto důvodu jsme u pacientů po operacích hlavy a krku při rozhodování o odstranění sacích drénů nepočítali ztráty do drénů již od operace, ale až po uplynutí prvních pooperačních hodin s vyššími odpady do drénů (z organizačních důvodů od 18. hodiny dne operace), abychom zjistili, zda tímto způsobem lze docílit zkrácení doby se zavedeným drénem.

Metodika: Do prospektivní randomizované studie bylo zařazeno 18 pacientů (6 žen, 12 mužů, věk 59,0+/-10,8 let), kteří podstoupili chirurgické zákroky na hlavě a krku (10x bloková krční disekce (ve dvou případech oboustranně),7x supf.+1x totální parotidektomie, 1x strumektomie, 1x Sistrunkova operace), které vyžadují pooperační drenáž rány zavedeným (Redonovým) drénem s aktivním sáním. Všechny zákroky provedli 2 operatéři od 2/2013-1/2014. U devíti pacientů zařazených do skupiny A, kteří podstoupili 10 operací, byla ztráta do drénů počítána od zavedení drénu na konci operace do 6. hodiny ranní 1. pooperačního dne a pak po každých 24 hodinách. U dalších 9 pacientů (skupina B), podstoupivších 10 zákroků, byla průměrná ztráta do drénů počítána až od 18. hodiny dne operace do 6. hodiny následujícího dne a pak vždy po 24 hodinách jako u skupiny A. Pomocí Mann-Whitneyova pořadového testu jsme mezi oběma skupinami srovnali dobu, po kterou bylo drény nutné ponechat než došlo k poklesu průměrných ztrát do drénu pod 1 ml/hod. a bylo je možné odstranit. Hladina významnosti byla stanovena na 0,01.

Výsledky: Ve skupině B byly drény odstraněny (průměrné ztráty do drénu klesly pod 1 ml/hod) 1. pooperační den u 40 % pacientů a 2. pooperační den u zbývajících 60 % pacientů. Žádný pacient ze skupiny A neměl drén extrahován 1. pooperační den. Prvních 50 % pacientů ze skupiny A mělo drény odstraněny 2. pooperační den. U zbývající poloviny pacientů z této skupiny byly drény vytaženy až 3. - 4. den.

Skupina B měla zavedený drén signifikantně kratší dobu než pacienti ve skupině A (Mann-Whitney, p <0,01).

Závěr: Nenáročná změna ve způsobu výpočtu průměrných ztrát do drénů (až od 18. hodiny dne operace) umožní jejich dřívější odstranění.

Práce byla podpořena prostředky Instuticionální podpory MZ ČR č. 1 RVO-FNOL2014.

P13

Zabráni drén pri operácii štítnej žľazy vytvoreniu pooperačného hematómu? Prehľad evidencie v súčasnej literatúre

M. Tedla^1,2,3, I. Bašteková⁴

¹Klinika ORL, chirurgie hlavy a krku, Bratislava, Slovenská republika

²University Hospitals Coventry and Warwickshire and University of Warwick, Veľká Británia

³School of Cancer Sciences, University of Birmingham, Veľká Británia

⁴Uniklinikum Zwickau, Nemecko

Úvod: Chirurgia štítnej žľazy je často vykonávaným chirurgickým výkonom na ORL a chirurgických pracoviskách. Jednou z najzávažnejších komplikácií tyroidektómie je pooperačné krvácanie s útlakom dýchacích orgánov.

Materiál a metódy: Sledovali sme incidenciu pooperačného krvácania v súbore operácií štítnej žľazy vykonaných jedným chirurgom na I. ORL klinike v Bratislave a v súbore pacientov ORL kliniky v Coventry vo Veľkej Británii. Urobili sme literárny prehľad týkajúci sa použitia drénu pri operácii štítnej žľazy.

Výsledky: Vo viacerých klinických štúdiách sa nepreukázal signifikantný rozdiel v potrebe chirurgickej revízie pre prípad pooperačného krvácania medzi skupinou pacientov, u ktorých bol použitý drén, a medzi tými, čo drén nedostali. Dôsledná hemostáza sa zdá byť dôležitejším prvkom v prevencii pooperačného krvácania ako použitie drénu. Výsledky v našom súbore pacientov (n=169) potvrdzujú literárne údaje.

Záver: Literárne údaje naznačujú, že použitie drénu pri nekomplikovanej hemityroidektómii, alebo totálnej tyroidektómii (bez laterálnej krčnej disekcie, bez retrosternálneho zasahovania žľazy a pri normálnych faktoch zrážania krvi) neprináša žiadnu signifikantnú výhodu. Použitie drénu nieje zárukou vyhnutia sa krvácaniu a predlžuje pobyt v nemocnici.

P14

The healing with minimally visible scar - our eight year experience with neonates cleft-lip surgery

M. Jurovcik¹, J. Borsky^1,2, V. Biskupová⁵, R. Vlk⁶, J. Janota³, M. Peterka⁴, M. Cerny⁷, Z. Kabelka¹

¹ENT Department, 2nd Faculty of Medicine, Charles University, University Hospital Motol, Prague, Czech Republic

²Department of Plastic Surgery, 3rd Faculty of Medicine, Charles University, Faculty Hospital Kralovske Vinohrady, Prague, Czech Republic

³ Department of Neonatology Thomayer Hospital Prague, Czech Republic

⁴ Department of Teratology, Academy of Sciences of the Czech Republic, Prague, Czech Republic

⁵ Clinic of Anaesthesiology and ICM, 2nd Faculty of Medicine, Charles University, University Hospital Motol, Prague, Czech Republic

⁶Department of Neonatology, NICU, Clinic of Obstetrics and Gynaecology, 2nd Faculty of Medicine, Charles University, University Hospital Motol, Prague, Czech Republic

Introduction: We present the results of eight-year experience with neonates cleft-lip-surgery with newborn patients up to 8 days old.

Material and methods: We operated on patients with unilateral and bilateral cleft lip or cleft lip and palate at the age of 1to 8 days after birth: 250 neonates with unilateral cleft lip and 50 with bilateral cleft lip from 10/2005 to 10/2013. Pre-operative care was given by neonatologist and post-operative in the NICU. The first phase is initiated by ENT specialist who evaluates torus tubarius. Follows examination of the ear drum and sucking out middle ear fluid if present. We believe this is the earliest detection and treatment of OME.Orofacial physiotherapy started on the first postoperative day. Newborns left hospital between 3rd and 4th postoperative day. All patients wore silicon nostril retainers for 2-3 months. In addition, before the surgery we performed 3D scans of palate shaped casting using laser Scanner and FESA method as well as facial scanner.

Results: We have experienced only 4 complications resulting from this surgery. At the time of patients‘ discharge the wounds were usually healed. We presume that the aesthetic results are superior to patients operated in 3 months and later. Comparison of 3D scans of palate and face between study group and controls revealed no significant difference in maxila and face growth.

Conclusion: If performed under high quality anesthesiological conditions, neonatal, and ENT care settings, and of course with experienced hands, the early correction of cleft lip is a safe method for neonates and gives very good aesthetic results.

Supported by the project (Ministry of Health, Czech Republic) for conceptual development ofresearch organization 00064203 (University Hospital Motol, Prague,Czech Republic.)

P15

AMELOBLASTOM DOLNÍ ČELISTI – KAZUISTIKA

J. Boleslavská¹, P. Komínek^1,2

¹Otorinolaryngologická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

²Katedra kraniofaciálních oborů, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita, Ostrava, Česká republika

Úvod: Ameloblastom je pomalu rostoucí benigní nádor vycházející z odontogenního epitelu. Roste ve spongiózní kosti, kterou destruuje. Nádor se vyskytuje hlavně v dolní čelisti u jedinců ve věku 20-40 let. Je rozlišována forma solidní a cystická. Při neúplném odstranění často recidivuje a vzácně je možná maligní transformace v ameloblastický karcinom. Autoři prezentují případ tohoto nádoru destruující dolní čelist u 56leté pacientky.

Metodika: Je prezentována kazuistika 56leté pacientky s měsíc trvajícím náhle vzniklým bolestivým zduřením v oblasti pravé příušní žlázy a omezeným otevíráním úst. Enorální nález byl klidný, včetně Stenonova vývodu, ze kterého vytékala čirá slina. Laboratorně nebyla elevace zánětlivých parametrů. Stav byl i přesto uzavřen jako zánět příušní žlázy a pacientka byla přeléčena antibiotiky (Zinnat) bez efektu. Po doplnění zobrazovacích vyšetření (sono, CT a MR) byl zjištěn tumor destruující pravé rameno dolní čelisti. Vzhledem k délce potíží, CT a MR nálezu byla zvažována malignita.

Výsledky: Pacientce bylo doporučeno operační řešení. Vzhledem k tomu, že předoperačně nebyla známa histologie, byl zvolen méně mutilující přístup transorální. Peroperačně byl zjištěn cystický nádor ramene dolní čelisti, který toto rameno destruoval. Nádor se podařilo nejprve zmenšit punkcí a následně byl celý exstirpován. Histologicky byl prokázán benigní nádor – ameloblastom.

Závěr: Při nálezu bolestivého zduření v oblasti příušní žlázy, které nereaguje na antibiotickou léčbu, je nutno pomýšlet také na možnost nádorového onemocnění nejenom příušní žlázy, ale i okolních struktur. Proto je potřeba doplnit zobrazovací vyšetření, které nám v diagnostice pomůže.

P16

PARAGANGLIOMY V KLINICKÉM MATERIÁLU KOCHHK 2004 - 2013

A. Rafajová, H. Binková

Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Fakultní nemocnice U svaté Anny, Brno, Česká republika

Úvod: Paragangliomy, glomus tumory neboli chemodektomy, jsou relativně vzácné neuroendokrinní nádory, vyrůstající z paragangliomové tkáně. Více než 80 % těchto národů vyrůstá z dřeně nadledvinek. 2 až 4 % se nacházejí v oblasti krku, nejčastěji pak v oblasti karotického glomu. Jsou čtyřikrát častější u žen, nejvyšší výskyt je ve věkové kategorii 50 až 60 let. Typickým projevem je pomalý růst. Většinou se jedná o benigní tumory, pouze asi ve 3 % případů dochází ke tvorbě metastáz, tumory se pak označují jako maligní.

Soubor: Formou posterového sdělení prezentujeme soubor patnácti pacientů léčených pro diagnózu paragangliomu na ORL klinice FN USA v Brněv období 10 let (2004 - 2013). V 5 (36 %) případech se jednalo o tympanojugulární chemodektom, v 10 (64 %) paragangliom karotického sinu, z toho jednou byl označen za maligní. Ve dvou případech byl diagnostikován karotický glomus tumor oboustranně. Na našem pracovišti upřednostňujeme chirurgickou léčbu, ke které bylo přistoupeno v 10 (64 %) případech, průměrný věk operovaných pacientů byl 58 let. Konzervativní přístup byl zvolen u 5 (36 %) pacientů s ohledem na jejich věk (průměrně 82,2 let) a celkový zdravotní stav. Peroperační komplikace jsme zaznamenali u jediné pacientky ze soboru, u níž došlo k ruptuře karotidy s nutností náhrady bifurkační protézou ve spolupráci s cévními chirurgy. U této pacientky se v časném pooperačním období rozvinula ischémie povodí arteria cerebri media s následnou levostrannou hemiplegií. U další pacientky byla v časném pooperačním období zaznamenána přechodná hemiparéza, bez průkazu mozkové ischémie, jež spontánně odezněla během několika hodin.

Závěr: Na našem pracovišti je upřednostňována chirurgická léčba, kterou díky dobře zvládnuté operační technice a zkušenostem provází minimum komplikací.

P17

Malignómy strednej tretiny tváre

J. Jenča, A. Jenča jr., A. Jenča

Klinika stomatológie a maxilofaciálnej chirurgie UPJŠ LF a UN L. P., Košice, Slovenská republika

Klinika ORL FN Prešov, Slovenská republika

Úvod: Výskyt malígnych nádorov v strednej tretine tváre má svoje špecifiká, ktoré sú udávané viditeľnou časťou tela, lokálnymi prejavmi, respiračným a žuvacím systémom. Rôzne druhy a typy nádorov sa prejavujú v klinickej, diagnostickej a terapeutickej fáze jedinečne. Pri porovnávaní prognostických parametrov medzi malignitami sa javia sarkómy veľmi progresívnym nádorom so značnou devastačnou schopnosťou.

Metodika: V priebehu 5-ročného sledovania v rokoch 2008 - 2013 autori vyšetrili 521 pacientov s malígnym ochorením v oblasti strednej tretiny tváre, ktorí boli poukázaní na klinické vyšetrenie zo spádovej oblasti.Vyšetrovacie metódy boli štandardné, pri ktorých bola stanovená pracovná a následne definitívna diagnóza a liečba.

Výsledky: Zo súboru 521 malignómov bolo histologicky potvrdených 13 (2,5 %) sarkómov, 500 (95 %) karcinómov a 8 (1,5 %) melanómov. Podľa pohlavia zastúpenie u karcinómov bolo 369 (73,8 %) mužov a 131 (26,2 %) žien, u sarkómov3 (23,0 7%) muži a 76,92 % žien, u melanómov 3 (37,5 %) muži a 5 (62,5 %) žien.

Vo veku do 16 rokov boli zaznamenané sarkómy u 5 pacientov (38,5 %). Liečba bola indikovaná podľa klinického štádia, s prihliadnutím na individualitu jedincov po rozhodnutí na onko komisii.

Záver: Kvalita života prežívajúcich pacientov bola poznačená chemoterapiou, rádioterapiou a chirurgickou liečbou. Celkovo však možno konštatovať, že aj napriek ťažkým funkčným zmenám sa pacienti dobre adaptujú na zmeny za dobrej súčinnej spolupráce mnohých odborníkov. Autori prezentujú klinické výsledky s kazuistikami.

P18

PÉČE O HIV POZITIVNÍ PACIENTY Z POHLEDU ORL LÉKAŘE

T. Sochor¹, J. Mártonová^1,2, D. Jilich³

¹Otorinolaryngologické oddělení, Nemocnice Na Bulovce, Praha, Česká republika

²Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta, Praha, Česká republika

³Klinika infekčních, parazitárních a tropických nemocí, Nemocnice Na Bulovce, Praha, Česká republika

Úvod: Péče o HIV pozitivní pacienty je v ČR soustředěna do sedmi AIDS center. Metodickým vedením regionálních AIDS center je pověřeno AIDS centrum Nemocnice Na Bulovce, kde je dispenzarizováno přibližně 75 % pacientů z celé ČR. Dispenzarizace v AIDS centrech je pro pacienty ze zákona povinná. V těchto centrech není však poskytována pouze specializovaná péče, lékaři zde zastávají i činnost praktických lékařů či pediatrů.

Cíle: Cílem této práce je zpřehlednění četnosti jednotlivých typů ORL diagnóz u pacientů s HIV infekcí za období 2010 - 2011, ale také snaha poukázat na úlohu ORL lékaře v péči o tyto pacienty v nemocnici. Úkolem je zjistit, jaké množství pacientů a který typ ORL diagnózy je léčen pouze infektologem, a také stanovit, v kolika a hlavně v jakých případech je vyžadována již péče otolaryngologa.

Metody: Retrospektivní analýzou dat byli identifikováni pacienti s diagnózou HIV infekce, kteří v daném časovém intervalu navštívili či byli hospitalizování v AIDS centru. Z tohoto souboru byla vytvořena skupina s ORL diagnózou. Dále byla identifikována a následně prostudována skupina HIV pacientů, která v daném časovém úseku byla ošetřená ORL lékařem. Vzhledem k omezené dostupnosti relevantních údajů je dalším cílem alespoň přibližné srovnání dostupných dat z období roku 1995 - 1999 se sledovaným časovým úsekem.

Výsledky: V roce 2010 a 2011 bylo ambulantně vyšetřeno v AIDS centru 974 pacientů. 228 pacientů bylo infektology léčeno pro diagnózu, která spadá i do ORL oblasti, dalších 93 pacientů bylo vyšetřeno ORL lékařem. Na infekční klinice bylo ve sledovaném období hospitalizováno 394 pacientů, z kterých 62 pacientů mělo taky ORL diagnózu, přičemž 38 pacientů bylo nutno vyšetřit ORL konziliářem a u 23 pacientů bylo nutno provést ORL chirurgický výkon, z toho9 zákroků diagnostických.

Závěr: Naprostá většina infekčních onemocnění HIV pozitivních pacientů v ORL oblasti je úspěšně léčena infektology v HIV centru a není vyžadována spolupráce ORL lékaře. ORL péče je pak nutná u těch infekčních onemocnění, která vyžadují chirurgické řešení a dlouhodobá péče o chronické pacienty. Přestože v ČR je nejmodernější terapie dostupná prakticky všem a o způsobech přenosu a základech prevence zde panuje všeobecné povědomí, nadále roste počet infikovaných osob. Je tudíž nutné na toto onemocnění pomýšlet nejen u rizikových skupin a pacientů s oportunní infekcí, ale i u běžných pacientů s výskytem symptomů spadajících do kategorie tzv. akutní HIV infekce.

P19

SPÁNKOVÁ DEPRIVACE A TETRAX POSTUROGRAFIE

J. Mártonová^1,2, A. Čoček³

¹Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta, Praha, Česká republika

²Otorinolaryngologické oddělení, Nemocnice Na Bulovce, Praha, Česká republika

³Klinika otorinolaryngologie, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha, Česká republika

Úvod: Ukazuje se, že spánková deprivace může způsobit kognitivní omyly a chyby úsudku. Proto se naléhavě hledají praktické, neinvazivní, alespolehlivé nástroje pro měření únavy, a to zejména její kritické úrovně, která představuje vysoké nebezpečí nehod.

Cíle: Naším cílem bylo zhodnotit citlivost posturografických parametrů na únavu způsobenou nedostatkem spánku u zdravých jedinců.

Metody: Pokusu se zúčastnilo 8 dobrovolníků (5 mužů a 3 ženy ve věku 14-67 let). Dobrovolníci přijeli na osmou hodinu ranní po normálním nočním spánku a museli zůstat vzhůru 24 hodin od 08:00 do 08:00 dalšího dne. Posturální kontrola byla měřena Tetrax Interactive Balance System (Sunlight-BeamMed). Tato metoda posturografie je založená na posuzování vertikálního kolísání tlaku na čtyřech nezávislých deskách. Všichni byli vyšetřeni na posturografické plošině, zodpověděli dotazník SSS a provedli měření zkráceného, volně postupného, psychomotorického testu vigility po dvou hodinách.

Výsledky: Naše výsledky prokazují, že základní parametr (index stability) pro kvantitativní hodnocení posturografie na tetraxu je do jisté míry citlivý na nedostatek spánku a na čase, kdy bylo vyšetření provedeno. Na rozdíl od některých studií byly v naší skupině dobrovolníků statisticky významné hodnoty pouze ve stoji s otevřenýma očima na měkké podložce. Náznaky kolísání byly graficky viditělné v průběhu dne i u ostatních postojů, ale nepotvrdily se jako statisticky významné. V této souvislosti je v naší studii uvedeno, že stabilita korelovala s výkonem jiného nezávislého měření únavy způsobené spánkovou deprivací (psychomotorický test bdělosti, PVT). Korelace mezi indexem stability a subjektivní škálou spavosti nebyly potvrzeny jako v jiných studiích.

Závěr: Vzhledem ke korelaci PVT a pozicemi s otevřenýma očima při posturografickém vyšetření lze předpokládat, že únava ovlivňuje zejména vizuální systém. V diskrepanci výsledků některých podobně stanovených zahraničních studií mohou hrát významnou roli také individuální kompenzační mechanismy únavy, chronotyp subjektu a fyzická zdatnost. Proto pro objektivní měření únavy musíme tyto individuální rozdíly brát v úvahu stanovením základní hodnoty stability jednotlivce, a to opakovaným měřením a jeho analýzou, a teprve poté srovnáním s aktuálními výsledky, což snižuje praktičnost, jednoduchost a časovou náročnost vyšetření.

P20

VIDEOENDOSKOPIE POLYKACÍHO AKTU (FEES) NA ORL KLINICE FN OSTRAVA

L. Staníková¹, M. Kaniová¹, H. Kučová¹, K. Zeleník^1,2, P. Komínek^1,2

¹Otorinolaryngologická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

²Katedra kraniofaciálních oborů, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita, Ostrava, Česká republika

Úvod: Flexibilní endoskopické vyšetření polykacího aktu (FEES) patří do vyšetřovacího protokolu dysfagických pacientů, u kterých je třeba vyloučit průnik soust do dýchacích cest, blíže specifikovat typ dysfagie a zhodnotit zejména hltanovou fázi polykacího aktu. Oproti videofluoroskopickému vyšetření je to metoda nezatěžující pacienta radiací, proto je bezpečná a opakovatelná. Videofluoroskopie, která je modifikací RTG vyšetření polykacího aktu, oproti FEES vyšetření umožňuje komplexně zhodnotit všechny jeho fáze.

Metodika: Vyšetření FEES provádí ORL lékař spolu s klinickým logopedem. Flexibilní endoskop je zaveden nosní dutinou na úroveň měkkého patra a je pozorováno polykání barevně značených soust různé konzistence (tekutina, pyré, tuhá strava). Je hodnocena kvalita a funkce velofaryngeálního uzávěru, orální kontrola sousta, plynulost faryngeální pasáže, přítomnost stagnací sousta, penetrace a aspirace do dýchacích cest. V  terapeutické části, je-li indikována, jsou pod vedením logopeda testovány rehabilitační manévry a endoskopicky kontrolována jejich efektivita na zvýšení plynulosti a bezpečnosti polknutí bez aspirace. Dále je navržena vhodná konzistence a množství stravy, nutriční podpora a event. je indikována výživa neorální.

Výsledky: V období od 07/2009 do 01/2014 bylo na ORL klinice FNO provedeno 261 FEES vyšetření u 210 pacientů. Z nich bylo 63 pacientů s dysfagií po ORL operacích, 80 pacientů s neurogenní dysfagií, 34 pacientů s chronickým zánětem hltanu a/nebo hrtanu, 14 pacientů po operacích v jiné než ORL oblasti, 3 pacienti po kraniotraumatu, 8 pacientů s degenerativními změnami C páteře, 4 pacienti s divertiklem hypofaryngu, 4 pacient s parainfekční parézou měkkého patra.

Normální nález byl zaznamenán v 46,7 % (98/210), porucha orální kontroly 8,1 % (17/210), velofaryngeální insuficience 4,8 % (10/210), stagnace a/nebo zpomalená pasáž bolusu 11,9 % (25/210), hyposenzitivita hltanu a/nebo hrtanu 13,3 % (28/210), penetrace 19,5 % (41/210), aspirace 27,6 % (58/210) a afagie 4,8 % (10/210).

U 5,7 % (12/210) pacientů byla indikována perkutánní endoskopická gastrostomie, u 39,5 % (83/210) pacientů rehabilitace s logopedem a u 45,7 % (96/210) pacientů úprava konzistence a velikosti sousta.

Závěr: FEES je bezpečná senzitivní metoda ke zhodnocení zejména faryngeální fáze polykání. Umožňuje identifikovat pacienty, u nichž může být perorální příjem rizikový. Nezatěžuje pacienta, a proto je možno ji použít ke kontrole efektivity intervence.

Podpořeno MZ ČR – RVO – FNOs/2012.

P21

Zkřížená hypoglosso-faciální anastomóza: technika a výsledky end-to-side anastomózy s rerouting intratemporálního úseku n. facialis dle Darrouzeta

M. Chovanec¹, E. Zvěřina¹, J. Kraus², J. Betka¹

¹Klinika ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a  FN v Motole, Praha, Česká republika

²Klinika dětské neurologie 2. LF UK a  FN v Motole, Praha, Česká republika

Úvod: Zkřížené anastomózy n. VII patří k rekonstrukčním technikám, jejichž indikací je přítomnost distálního a současná absence proximálního pahýlu n. VII. V současnosti nejčastější užívanou metodou zkřížené anastomózy je hypoglosso-faciální anastomóza. V literatuře je udáván větší počet technik: end-to end anastomóza, side to end anastomóza s užitím štěpu (dle Maye), side to end anastomóza s retroutingem intratemporálního úseku n. VII bez nutnosti štěpu (dle Darrouzeta).

Metodika: Demonstrace techniky a retrospektivní analýza výsledků provedených zkřížených side to end anastomóz n. VII-n. XII dle Darrouzeta.

Výsledky: V letech 1997 - 2013 byla uvedená technika užita u 15 pacientů. Důvodem absence proximálního pahýlu n. VII, schopného reinervace, byly nejčastěji výkony v oblasti mostomozečkového koutu (záchranná chirurgie vestibulárního schwannomu po předchozí neúspěšné léčbě Leksellovým gamma nožem a ev. parciální resekci: 10; primární chirurgie vestibulárního schwannomu: 2; schwannom: n. VII: 1; záchranná chirurgie neúspěšné steroradiochirurgie meningiomu: 1; 7 let trvající idiopatická plegie n. VII). Rerouting intratemporálního úseku n. VII umožnil provedení rekonstrukce bez nutnosti štěpu. Ve všech případech došlo k reinervaci prokázané elektromyograficky i obnovením tonu a na pohyb jazyka vázané hybnosti obličeje dle House-Brackmannovy škály grade III-IV. Nikdo nemá narušenou artikulaci, mastikaci ani polykání, je prokazována jen parciální denervace jazyka. Všichni pacienti jsou s výsledkem operace spokojeni.Ve 12 případech byla dodatečně provedena implantace do víčka.

Závěr: Darrouzetova modifikace Mayovy techniky side to end hypoglosso-faciální anastomózy vede k efektivní reinervaci mimického svalstva a současně eliminuje následky hemiatrofie jazyka sledované po anastomóze technikou end to end.

Práce vzikla s grantovou podporou Ministerstva zdravotnictv ČRí - projekt NT/11543-6 a NT/12459-5.

P22

Maligní melanomy hlavy a krku – poznatky z léčby

D. Kovář¹, Z. Voldřich¹, G. Pavlíková², R. Foltán²

¹ORL klinika 3. LF UK a ÚVN Praha, Česká republika

²Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie 1. LF UK a VFN Praha, Česká republika

Maligní melanom (MM) představuje 3-5 % všech zhoubných nádorů kůže s každoročním nárůstem incidence o 4 – 5 %, nyní u mužů 21,7/100 000, u žen 18,7/100 000. V oblasti hlavy a krku se objevuje 20 % melanomů. Slizniční forma se vyskytuje asi v 1 – 2 % MM, z toho polovina v ORL oblasti. Jedná se zejména o nosní dutinu, vedlejší nosní dutiny a ústní dutinu. Prognóza onemocnění je špatná, pětileté přežití se pohybuje mezi 15 – 30 %. Hlavní léčebnou modalitou je radikální chirurgické odstranění nádoru s navazující aktinoterapií a případnou imunochemoterapií. Koncepce léčby není jednotná. Autoři uvádějí zkušenosti s léčbou 3 nemocných pacientů (žen) s celkovou dobou přežívání 5, 7 a 9 let, včetně recidiv základního onemocnění u dvou z nich. Výsledky srovnávají s literaturou a zabývají se pohledem na současnou terapii.

Primární léčba byla vždy chirurgická. První nemocná s MM čelistní dutiny vpravo podstoupila operaci podle Denkera vpravo a blokovou krční disekci vpravo. Následovala kombinace aktino-, imuno- a chemoterapie. Dispenzarizace trvá 5 let a dosud jsme neprokázali recidivu.

U druhé pacientky s MM laterální stěny nosní a čelistní dutiny vpravo jsme provedli mediální maxilektomii vpravo s revizí oblasti I vpravo, následovaly radioterapie, imunoterapie a chemoterapie v různých intervalech a časových obdobích. Během dispenzarizace došlo k lokoregionální recidivě i vzdáleným metastázám (čelistní dutina vlevo, průdušnice, plíce, mediastinum a břišní dutina). Kontrolní PET CT z 1/2012 ukázal kompletní remisi onemocnění. Nyní je pacientka po totální maxilektomii vpravo pro nádorovou duplicitu vřetenobuněčného sarkomu a podstupuje chemoterapii. Nemocná přežívá 7 let.

Třetí pacientka s neznámým primárním ložiskem MM se podrobila odstranění metastatického ložiska z gl. parotis vlevo s blokovou krční disekcí vlevo a poté aktinoterapii i imunoterapii. Pro lokoregionální recidivu jsme provedli revizní laterální parotidektomii vlevo. Pacientka přežívá 9 let bez další recidivy.

P23

ROTAČNÁ TROMBOELASTOMETRIA (ROTEM) PREDPOVEDÁ KRVÁCAVÉ KOMPLIKÁCIE PRED PLÁNOVANOU TRACHEOSTOMIOU LEPŠIE NEŽ ŠTANDARDNÉ KOAGULAČNÉ TESTY

M. Durila¹, P. Lukáš¹, M. Astraverkhava¹, T. Vymazal¹, M. Zábrodský²

¹Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 2. LF UK a FN Motol, Praha, Česká republika

²Klinika otorinolaryngologie a chirurgii hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol, Praha, Česká republika

Úvod: Koagulopatia u pacientov na jednotke intenzívnej starostlivosti (JIS) podstupujúcich chirurgické zákroky ako je tracheostomia, je dobre známy jav (1). Často sa jedná o predĺženie štandardných koagulačných testov, napríklad protrombinového času (INR) a je všeobecná tendencia preventívne korigovať túto laboratórnu koagulopatiu pred vykonaním chirurgickej tracheostomie, zvyčajne podávaním čerstvej mrazenej plazmy (ČMP). Avšak, predĺženie INR nemusí nutne znamenať hypokoagulačný stav, dokonca môže ísť o hyperkoagulčný stav (2). Rotačná tromboelastometria (ROTEM) môžu byť použitá k odlíšeniu týchto dvoch stavov (3), pretože na rozdiel od bežných testov používa plnú krv (obsahuje, trombocyty, erytrocyty...), a teda odráža koagulačnú schopnosť plnej krvi. Následná presnejšia diagnostika môže znížiť používanie ČMP a minimalizovať riziká spojené s podaním ČMP (4). Tým sa znížia aj náklady na ČMP. Cieľom našej štúdie bolo zistiť či ROTEM dokáže predpovedať krvácavé komplikácie lepšie ako INR pred chirurgickou tracheostomiou u pacientov na JIS-ARO.

Metodika: U všetkých pacientov, u ktorých bola plánovaná chirurgická tracheostomia, bola vyšetrená zrážanlivosť krvi protrombínovým časom-INR. V prípade, že bolo INR predĺžené nad 1,2, vyšetrili sme aj zrážanie pomocou ROTEM (EXTEM). V prípade, že bol ROTEM v norme, nepodali sme žiadnu ČMP a pristúpilo sa k tracheostomii. Ak bol ROTEM patologický, koagulopatia bola korigovaná. Krvácavé komplikácie boli hodnotené ORL chirurgom počas výkonu a potom 24 hodín po výkone ošetrujúcim lekárom.

Výsledky: Počas obdobia 7 mesiacov (2013) u 76 pacientov bola vykonaná tracheostomia ORL lekárom. Normálna hodnota INR ≤ 1,2 bola zistená u 43 pacientov (56 % ). U zvyšných 33 pacientov bola predĺžená (44 %), s priemernou hodnotou INR 1,38 a INR min. 1,21 a max. 1,84. Je zaujímavé, že patologický ROTEM (spomalené zrážanie) bol zistený len v jednom prípade a pacientovi bola podaná ČMP. U 2 pacientov s normálnym INR bola hodnota trombocytov 59000/mm3 a 56000/mm3, ,ale ROTEM bol v norme. Žiadne krvácavé komplikácie neboli zaznamenané aj napriek predĺženým hodnotám INR a trombocytopenii. Bez dostupnosti ROTEM by lekári na základe vyplnených dotazníkov podali 80 ČMP a 4 trombocytárné náplavy z aferézy (cca za 108 000 Kč).

Záver: Rotačná tromboelastometria sa javí ako spoľahlivejší spôsob monitoringu koagulácie v porovnaní so štandardnými koagulačnými testami v predikcii krvácavých komplikácii pred chirurgickou tracheostomiou u pacientov na JIS či ARO. Novým prístupom k monitoringu koagulácie je možné znížiť spotrebu transfúznych prípravkov.

P24

PAPILÁRNY KARCINÓM ŠTÍTNEJ ŽĽAZY U 2-ROČNÉHO DIEŤAŤA

B. Uhliarová^1,2, A. Hajtman¹

¹Klinika otorinolaryngológie a chirurgie hlavy a krku, UK JLF, Martin, Slovenská republika

²Oddelenie otorinolaryngológie, FNsP F. D. Roosevelta, Banská Bystrica, Slovenská republika

Malígne nádory štítnej žľazy predstavujú približne 2 % všetkých zhubných nádorov. U žien sa vyskytujú trikrát častejšie ako u mužov, najčastejšie je postihnutá veková skupina 25 – 45-ročných žien.Uzlová struma u detí a adolescentov je zriedkavé ochorenie s prevalenciou 0,2 - 1,8 %, avšak až v 26 % je spojená s malignitou. Najčastejšie je prítomná vo vekovej skupine 15 - 19 rokov, kedy sú dievčatá postihnuté častejšie ako chlapci. V mladších vekových skupinách sa rovnako často vyskytuje u chlapcov aj dievčat. Malígne nádory štítnej žľazy u detí mladších ako 10 rokov sú veľmi zriedkavé. Najčastejším histopatologickým typom je papilárny karcinóm (80 % všetkých malignít štítnej žľazy, a to u dospelých aj u detí. V porovnaní s dospelými sa malígny nádor štítnej žľazy u detí diagnostikuje v pokročilejšom štádiu ochorenia, častejšie sú prítomné metastázy v lymfatickom systéme a v pľúcach. Autori prezentujú prípad 2-ročného dievčaťa s pravostrannou uzlovou strumou, ktorá bola podmienená folikulárnym variantom papilárneho karcinómu štítnej žľazy.

Postery – Blok III – Ucho, hrtan, slinné žlázy

P25

KLINICKÝ POHLED NA ZLOMENINY SPÁNKOVÉ KOSTI

J. Šatanková¹, J. Dědková², V. Chrobok^1,3

¹Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Česká republika

²Radiologická klinika, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Česká republika

³Lékařská fakulta v Hradci Králové, Univerzita Karlova v Praze, Česká republika

Úvod: Fraktury spánkové kosti jsou způsobené působením vnějšího násilí na spánkovou kost. Tradiční klasifikace fraktur spánkové kosti vychází z rozdělení podle směru lomné linie, rozlišuje zlomeniny transverzální, longitudinální a smíšené. Tato klasifikace však velmi málo koreluje s klinickými příznaky a pozdějším vývojem symptomů. Klinicky přínosnější se zdá být nová klasifikace, která rozlišuje fraktury podle postižení jednotlivých částí spánkové kosti (processus mastoideus, pars squamosa, pars tympanica, pars petrosa) a podle postižení otické kapsuly (vestibulum, kochlea, polokruhovité kanálky).

Soubor, metodika: Retrospektivní analýza CT snímků potvrzených fraktur spánkové kosti u 89 pacientů, vyšetřených otolaryngologem ve FN Hradec Králové od 1. 1. do 30. 9. 2013. Nemocní byli ve věku 2-78 let (15 % dětí), poměr mužů a žen činil 4:1. Hodnoceny byly následující faktory: pohlaví, věk, strana a lokalizace fraktury, mechanismus vzniku fraktury a klinická symptomatologie (porucha sluchu, vertigo, tinnitus, hemotympanum, paréza n. VII, otorea, perforace bubínku).

Výsledky: Nejčastějšími mechanismy úrazu byly dopravní nehody, pády a napadení. Nepetrózní fraktura byla diagnostikována v 57 % (postižení squamy 14 %, mastoidu 52 % a tympanické kosti 34 %). Petrózní fraktura byla zjištěna ve 43 % (postižení otické kapsuly 24 %, nepostižení 76 %). Při nepetrózní fraktuře dominovala převodní porucha sluchu (46 %). Při petrózní fraktuře s postižením otické kapsuly byla v 89 % přítomna percepční porucha sluchu (hluchota 56 %), převodní porucha byla typická pro fraktury mimo otickou kapsulu (65 %). U ostatních příznaků (obrna n. VII, závrať, tinnitus, otorea a hemotympanum) nebyl prokázán signifikantní rozdíl mezi frakturami postihující či šetřící otickou kapsulu.

Závěr: Rozdělení dle nové klasifikace lépe koreluje s klinickou symptomatologií, především s typem nedoslýchavosti. Z hlediska závažnosti postižení sluchu je velmi důležitá informace, zda lomná linie prochází přes otickou kapsulu. Pro klinika je důležitý podrobný popis rentgenologa s přesnou anatomickou lokalizací linie fraktury a s určením jejího vztahu k otické kapsule.

P26

Včasný záchyt a studium projevů sekretorické otitidy u dětí s rozštěpovou vadou operovaných v novorozeneckém věku

M. Jurovčík¹, J. Borský^1,2, M. Černý³, K. Kotaška⁴, Z. Kabelka¹

¹Klinika ušní, nosní a krční 2. LF UK a FN v Motole, Praha

²Klinika plastické chirurgie FNKV, Praha

³Novorozenecké oddělení 2. LF UK a FN v Motole,Praha

⁴Ústav klinické biochemie a patobiochemie 2. LF UK a FN v Motole, Praha

Úvod: Incidence typických rozštěpových vad obličeje je v české populaci zhruba 1:600. Téměř všichni pacienti s rozštěpovou vadou obličeje trpí dysfunkcí Eustachovy trubice s rozvojem sekretorické otitidy. Kurativní výsledky nejsou příliš uspokojivé. Objevují se recidivy a častý je přechod onemocnění do chronických stadií. První fázi - plastickou operaci rozštěpu rtu - provádíme již v novorozeneckém věku do 7 dnů po narození. Na většině pracovišť se tento výkon provádí až nejdříve okolo 3 měsíců věku.

Cíl: Cílem je zachytit první projevy středoušní patologie u novorozenců s rozštěpovou vadou operovaných v časném poporodním období, jejich další sledování, rozbor středoušního sekretu a případně návrh vhodného typu a načasování středoušní drenáže.

Materiál a metodika: Prospektivní studie zachycuje od května 2010 celkem 137 pacientů. Vstupní vyšetření sluchových parametrů provádíme 1-2 dny před vlastním výkonem. Zahrnuje otoakustické emise a multifrekvenční tympanometrii. Vlastní výkon je zahájen flexibilní rinoepifaryngoskopií s hodnocením morfologie tubárnách torů. Následuje otomikroskopické vyšetření s případným odsátím středoušního sekretu a dále vlastní plastická operace. Sekret je odeslán na biochemické vyšetření. Pacienti jsou dále sledováni v pravidelných intervalech.

Výsledky: Z celkového počtu 137 pacientů bylo 77 s rozštěpem rtu a patra a 60 pouze s rozštěpem rtu. Všichni s izolovaným rozštěpem rtu měli vzdušné středouší. V 79 % byl v případě rozštěpu patra zachycen patologický sekret ve středouší. Patologický sekret se objevuje i na nerozštěpové straně s normálně konfigurovaným tubárním torem. Všichni pacienti byli vyšetřeni 226 Hz a 1000 Hz tympanometrickou sondou. V  83 % se shodoval výsledek 1000 Hz tympanometrického vyšetření (B křivka) s peroperačně ověřeným nálezem sekretu. Klasická 226 Hz sonda predikovala sekret pouze ve 22 %. Byla provedena biochemická analýza prvních 3 vzorků na hladinu AFP. Pacienti byli v den operace ve stáří 9, 6 a 4 dny. U všech byla hodnota pozitivní.

Závěr: Středoušní sekret se objevuje pouze u novorozenců s rozštěpem patra. Přítomnost sekretu nezávisí na straně rozštěpu a objevuje se i u makroskopicky normálně utvořených tubárnách torů na nerozštěpové straně. Vysokofrekvenční tympanometrie je vysoce průkazná metoda ke stanovení přítomnosti středoušního sekretu u novorozenců.

Podpořeno projektem (Ministerstva zdravotnictví ČR) koncepčního rozvoje výzkumné organizace 00064203 (FN MOTOL.)

P27

KOCHLEÁRNÍ IMPLANTACE, VLASTNÍ ZKUŠENOSTI

J. Skřivan¹, J. Betka¹, J. Kluh¹, J. Bouček¹, Z. Čada¹, L. Černý², J. Vokřál²

¹Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK, Fakultní nemocnice v Motole, Praha, Česká republika

²Foniatrická klinika 1. LF UK, Všeobecná fakultní nemocnice, Praha, Česká republika

Úvod: Historie a současnost programu kochleárních implantací na Klinice ORL 1. LF UK v Praze.

Metodika: Je podán nástin historie a vývoje kochleárních implantací na pracovišti. Jsou uvedena základní data souboru a je zhodnocen přínos kochleární neuroprotézy u sledovaného okruhu implantovaných. Přínos je hodnocen tak, že průběh sledování rozumění řeči začíná na (1) dětském percepčním testu, když toto subjekt zvládne, dostane (2) dětskou sestavu (bez obrázků), když absolvuje úspěšně toto, přechází na (3) dospělou sestavu (bez přídavného šumu) a kdo úspěšně zvládne i toto, tak se dostane na úroveň (4) větné srozumitelnosti v šumu.

Výsledky: Většina implantovaných dosahuje v testech velmi dobrých výsledků. V Nottinghamské škále je skóre 5 a vyšší u téměř všech subjektů. Stejně tak převážná většina sledovaných je schopná rozumět slovům z otevřeného souboru bez odezírání.

Závěr: Kochleární implantace představuje plnohodnotný způsob chirurgické rehabilitace sluchu u neslyšících.

P28

ERDOSTEIN V LÉČBĚ SEKRETORICKÉ OTITIDY

L. Otruba

ORL klinika, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha, Česká republika

Úvod: Sekretorická otitida (OMS), zvláště její chronická forma, je považována za první krok na cestě k rozvoji cholesteatomu, zvláště sinus cholesteatomu. Její medikamentózní léčba je rozmanitá, avšak nepříliš úspěšná. S ohledem na charakter slizničních změn ve středouší při OMS a proběhlou studii podávání Erdosteinu u chronických rinosinusitid (Hoza, Stárek a spol., 2013) bylo rozhodnuto provést obdobnou studii i u OMS.

Metodika: Neintervenční dotazníková studie na dvou ORL klinikách fakultních nemocnic, 42 dětí od 15 kg váhy do 18 let věku, Erdostein podáván 2 měsíce, celkem 3 návštěvy vstupní a 2x po měsíci. Hodnocení: subjektivní hodnocení (zalehnutí ucha, rýma), otomikroskopie (bubínek – šedý, zarudlý, vpáčený, kalcifikace, retrakce (lokalizace: epitympanon, zadní horní kvadrant, ostatní p. tensa) a její stupeň, hladinka – ano/ne, tympanometrie, audiometrie. Zvlášť hodnocena skupina rozštěpových pacientů a pacientů s chronickou formou OMS.

Výsledky: Subjektivně zalehnutí ucha – zlepšení o 83,3 % a rýmy – zlepšení o 63 % , otomikroskopie hladinka – zlepšení o 77 %, retrakce – snížený stupeň 4 %, tympanometrie po 2 měsících o 68 % méně B křivek, audiometrie normalizace sluchu 22 %, ztráta do 10dB 66 %.

Závěr: Erdostein by mohl být významnou součástí léčby OMS. Jeho účinnost je slibná a bezpečnostní profil se jeví jako výborný.

Podpora projektu: Medicom int. Brno.

P29

Nové možnosti léčby operačního defektu spánkové kosti

L. Školoudík¹, V. Chrobok¹, S. Filip², J. Laco³, J. Dědková⁴, Z. Kočí⁴

¹Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku LF UK a  FN v  Hradci Králové, Česká republika

²Klinika onkologie a radioterapie LF UK a FN v Hradci Králové, Česká republika

³Fingerlandův ústav patologie LF UK a FN v Hradci Králové, Česká republika

⁴Radiologická klinika LF UK a FN a v Hradci Králové, Česká republika

Úvod: Moderní metodou rekonstrukce pooperačních defektů spánkové kosti je využití osteogeneze vyvolané multipotentními mezenchymálními buňkami (MSC).

Hlavní cíl studie: Vytvoření vhodného zvířecího modelu a preklinické vyzkoušení účinnosti lidských MSC pro rekonstrukci zvukovodu po sanačních středoušních operacích.

Metodika: Osteogenní diferenciace je preklinicky testována a hodnocena na zvířecím modelu. Experimentální zvířetem je morče. Pro přípravu kombinovaného biomateriálu jsou použity lidské mezenchymální buňky izolované z kostní dřeně. Za aseptických podmínek a v souladu se Správnou výrobní praxí (SVP) v čistých prostorech ÚEM AV ČR byly buňky namnoženy a v třetí pasáži sklizeny. Vždy pro jeden implantát se smíchalo 1,6 mil MSC s 0,02 g CEM-OSTETIC® a s tkáňovým lepidlem Tissucol®. Pro první (experimentální) skupinu morčat byl připraven kombinovaný osteokondukční materiál s mezenchymálními kmenovými buňkami, pro kontrolní skupinu byl připraven materiál bez kmenových buněk. Experimentální zvíře je operováno v celkové disociativní anestezii se zachováním spontánního dýchání. Biomateriál je implantován do vytvořeného defektu přední stěny tympanické buly. S odstupem 1 měsíce je hodnoceno HRCT vyšetření spánkové kosti, je provedena explorace tympanické buly a hodnocen histologický nález v oblasti implantace biomateriálu.

Výsledky: Pro hodnocení výsledku implantací biomateriálu 30 dní po operaci jsme získali 16 experimentálních zvířat, 8 v experimentální skupině s implantací biomateriálu s MSC a 8 v kontrolní skupině s implantací materiálu bez MSC. Po implantaci osteogenního materiálu bez MSC i biomateriálu s MSC došlo k uzavření kostěného defektu s novotvorbou kosti u všech experimentálních zvířat. Použitý materiál nevedl k významnější zánětlivé reakci či nežádoucím změnám v tympanické bule. Při kvantitativním zhodnocení novotvorby kosti dochází 30 dnů po implantaci biomateriálu k signifikantnímu zvýšení osteoneogeneze ve skupině morčat s implantací biomateriálu s MSC oproti skupině kontrolní s implantací osteogenního nosiče bez MSC.

Závěr:V současnosti je metoda implantace MSC do operačního defektu spánkové kosti testována na úrovni experimentálního zvířecího modelu. Její využití v humánní medicíně je zcela novou technikou, která umožní obnovení anatomických poměrů po sanačních středoušních operacích.

Podpořeno MZ ČR – RVO (FNHK, 00179906).

P30

Injekční laryngoplastika substrátem Radiesse^® Voice: první výsledky.

K. Smatanová¹, J. Dršata¹, M. Černý¹, V. Chrobok¹, M. Frič², K. Zeleník³, H. Kučová³, P. Komínek³

¹Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Hradci Králové, Česká republika

²Výzkumné centrum hudební akustiky, Akademie muzických umění v Praze, Praha, Česká republika

³Otorinolaryngoloická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava a Lékařská fakulta, Ostravská univerzita, Ostrava, Česká republika

Úvod: V léčbě insuficience glotické štěrbiny, při neúspěchu konzervativní léčby, se dnes volí ze dvou základních skupin fonochirurgických výkonů: operace na kostře hrtanu (tyreoplastika typ I) nebo injekční laryngoplastika (IL). IL se provádí v případě insuficience glotické štěrbiny do 3 mm, substrát se přímo injikuje do postižené hlasivky. Cílem naší studie je porovnání hlasové kvality před a časně po injektáži hlasivky dlouhodobě působícím substrátem Radiesse^® Voice.

Metodika: Deset pacientů (7 mužů, 3 ženy) bylo léčeno IL substrátem Radiesse^® Voice od 2012 – 2013 na dvou ORL pracovištích v České republice (Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Fakultní nemocnice v Ostravě). Data pacientů byla zpracována retrospektivně. Vyhodnocovali jsme následovné parametry kvality hlasu: GRBAS, VHI – 30 (Česká verze), velikost glotické štěrbiny (subjektivní odhad v mm), maximální fonační čas (MPT) před a časně (v průměru 2 měsíce) po injektáži substrátem Radiesse^® Voice.

Výsledky: Po operaci došlo v průměru ke zlepšení parametrů percepčního hodnocení kvality hlasu, došlo ke snížení GBAS (G z 2,6 na 1,95, B z 2,24 na 1,5, A z 1,1 na 0,65, S z 0,3 na 0,2) a zvýšení parametru R (z 0,9 na 1,15). Dále došlo ke snížení hodnot u všech parametrů VHI – 30, ke zmenšení insuficience glotické štěrbiny v průměru z 1,9 mm na 0,6 mm a k prodloužení maximálního fonačního času z 8,7 s na 14,9 s.

Závěr: Injekční laryngoplastika dlouhodobě působícím substrátem Radiesse^® Voice je terapeutickou metodou volby v léčbě insuficience glotické štěrbiny do 3 mm. Principem je injektáž materiálu do postižené hlasivky, tím zvětšení jejího objemu a docílení efektivnějšího uzávěru glotis. V naší studii jsme pozorovali zlepšení většiny pozorovaných parametrů kvality hlasu časně po provedení IL.

Podpořeno grantem Vnitřní soutěže LF HK UK, č. 84029 a grantem IGA MZ ČR, NT 13725/4-2012.

P31

DIAGNOSTIKA LÉZÍ HRTANU POMOCÍ NBI

L. Staníková¹, H. Kučová¹, R. Walderová¹, K. Zeleník^1,2, P. Komínek^1,2

¹Otorinolaryngologická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

²Katedra kraniofaciálních oborů, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita, Ostrava, Česká republika

Úvod: NBI (narrow band imaging) je endoskopická zobrazovací metoda využívající rozdílných vlnových délek světelného spektra k zobrazení patologické vaskularizace. Je určena k diagnostice slizničních a submukózních lézí, které nejsou viditelné prostým okem v bílém světle a přitom charakteristické pro přednádorové a včasné nádorové změny.Cílem studie je srovnání HD endoskopie bílým světlem s HD endoskopií s NBI u pacientů s chronickou laryngitidou, dysplastickými lézemi nebo časným karcinomem a zhodnocení významu NBI pro předoperační diagnostiku.

Metodika: Pomocí NBI bylo na našem pracovišti vyšetřeno 46 pacientů s lézí hrtanu v období 6/2013–1/2014. K vyšetření byli pacienti indikováni pro zánět hrtanu, pro chrapot trvající déle než 3 týdny, makroskopickou lézi hrtanu, histologicky verifikovanou dysplazii či karcinom nebo papilomatózu hrtanu. Pacienti byli vyšetřeni endoskopicky bílým světlem a následně i v NBI modu. Rozsah a charakter léze zobrazené pomocí obou metod byl srovnán, při podezření na zhoubný nádor bylo provedeno i histologické vyšetření.

Výsledky: U 43/46 pacientů byl při vyšetření v bílém světle detekován patologický nález – leukoplakie (13/46), exofytický tumor (20/46) či podezření na zhoubný nádor (20/46). V zobrazení pomocí NBI modu byl zaznamenán v 14/46 případů větší rozsah léze, u dalších 2 pacientů dokonce nové léze, které nebyly viditelné v bílém světle. Histologické vyšetření bylo provedeno u 28/46 pacientů. Karcinom in situ či invazivní karcinom byl verifikován v 10/28 vzorcích, přičemž u 7 z nich byl předoperačně zaznamenán pomocí NBI vyšetření větší rozsah patologické léze než v celém světelném spektru.

Závěr: Endoskopické vyšetření s využitím NBI zlepšuje detekci a diagnostiku přednádorových a včasných nádorových lézí hrtanu a přispívá k lepší kontrole lokálního nálezu. Pro diagnostiku patologických lézí je nicméně zásadní kvalitní HD zobrazení bílým světlem.

Podpořeno MZ ČR – RVO – FNOs/2012.

P32

LEIOMYOSARKOM HRTANU

I. Kalivoda¹, J. Syrovátka¹, R. Zachař¹, M. Baník², H. Perková³

¹ORL oddělení, Nemocnice Nový Jičín, a.s., Nový Jičín, Česká republika

²Laboratoře Agel, a.s., Laboratoř patologie, Nový Jičín, Česká republika

³Radioterapie, a.s., Nový Jičín, Česká republika

Cíle: Cílem sdělení je seznámit s kazuistikou pacienta se vzácným leiomyosarkomem hrtanu.

Materiál a metodika: Nejčastějším zhoubným nádorem hrtanu je spinocelulární karcinom. Sarkomy hrtanu jsou naproti tomu velmi vzácné. V literatuře bylo do této doby popsáno pouze několik desítek kazuistik pacientů s leiomyosarkomem hrtanu. Tento histologický typ se na rozdíl od spinocelulárního karcinomu nevyznačuje pohlavní predilekcí a ani abúzus alkoholu či nikotinu není považován za predisponujicí faktor. Na rozdíl od karcinomu metastazuje leiomyosarkom hematogenně, do plic a jater, uzlinové, krční metastázy jsou vzácné. Léčba je primárně chirurgická, z důvodu vysokého rizika rekurence by měla být co nejvíce radikální, Blokové krční disekce nejsou standartně doporučovány. Efekt radioterapie je sporný.

Výsledky (kazuistika): 72letý pacient byl hospitalizován na ORL oddělení v Novém Jičíně pro respirační insuficienci, provázenou inspiračním stridorem. Po zajištění průchodnosti dýchacích cest tracheostomií byl diagnostikován obturující tumor hrtanu, histologicky leiomyosarkom. Následná totální laryngektomie s definitivním histologickým vyšetřením vzácnou malignitu potvrdila. Pro nepřítomnost vzdálených metastáz nebyla indikována adjuvantní onkologická léčba.

Závěr: Leiomyosarkom je velmi vzácný tumor hrtanu. Před jeho léčbou by měly být vyšetřeny predilekční místa jeho metastázování (játra, plíce). Léčba je chirurgická. Z důvodu nedostatku informací a raritního výskytu tohoto nádoru v oblasti hrtanu nicméně optimální management léčby není známý.

P33

AUGMENTACE TUKEM NA ORL KLINICE FN OSTRAVA V LETECH 2011 - 2013

R. Walderová¹, H. Kučová¹, K. Zeleník^1,2, P. Komínek^1,2

¹Otorinolaryngologická klinika, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

²Katedra kraniofaciálních oborů, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita, Ostrava, Česká republika

Úvod: Příčinami glotické insuficience (nedomykavosti hlasivek) mohou být paréza (nehybnost) jedné nebo obou hlasivek (vznikající nejčastěji iatrogenně po výkonech v oblasti štítné žlázy, při operacích nebo prorůstáním zhoubných nádorů hrudníku či mediastina, idiopaticky po prodělaných virových infektech nebo při centrálních neuropatiích) a atrofie (úbytek hmoty) hlasivek, postihující zejména starší pacienty. Chirurgická léčba glotické insuficience je prováděna dvojím způsobem, tzv. thyreoplastikou I. typu, nebo augmentací hlasivek injektážní technikou. K injektáži lze použít různé materiály, např. autologní tuk, kalcium hydroxylapatit, silikon a další. Tato technika je méně invazivní, spojená s menší peroperační morbiditou. Použité materiály jsou sice z hlediska délky efektu krátkodobější, ale výkon lze po několika letech opakovat.

Metodika: Od roku 2011 probíhá na ORL klinice FN Ostrava prospektivní studie, která sleduje funkční výsledky pa-cientů, kteří podstoupili augmentaci hlasivek autologním tukem v celkové anestezii na základě hodnocení objektivních i subjektivních parametrů hlasu u pacientů před a po operaci. Předoperačně jsou u každého pacienta zaznamenána demografická data, příčina fonační insuficience, dosavadní způsob léčby a dotazník Voice Handicap Index. Dále je pořízena nahrávka hlasu, kvantitativně vyhodnocena podle škály GRBAS a změřen MPT (maximální fonační čas). Dále je pořízen videolaryngoskopický záznam v modu High resolution (vysoké rozlišení) a High speed (vysokorychlostní), s hodnocením velikosti a tvaru fonační insuficience. Všem pacientům je provedena objektivní hlasová analýza pomocí programu Lingwaves – Vospector s měřením objektivních hlasových parametrů. Stejná vyšetření pak jsou prováděna s odstupem 3 měsíců po operaci.

Výsledky: V období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2013 byla na ORL klinice FN Ostrava provedena augmentace hlasivek autologním tukem u 10 pacientů. V 5 případech šlo etiologicky o obrnu hlasivky, v 5 případech o atrofii. Předoperačně podstoupili všichni pacienti reedukační hlasovou terapii. Operace vždy proběhla v celkové anestezii, v 9 případech byla augmentace provedena jednostranně, u 1 pacienta oboustranně. U všech operovaných pacientů došlo k prodloužení MPT – průměrně o 4,7 s. Předoperační velikost insuficience byla 0,5–3 mm ve fázi závěru. U 8 pacientů bylo dosaženo úplného pooperačního uzávěru hlasivek, s kvocientem závěru CQ 5–30 % trvání cyklu. Průměrný celkový Voice handicap index poklesl průměrně o 50,8. Při subjektivním hodnocení hlasu lékařem dle škály GRBAS bylo zaznamenáno 7x výrazné zlepšení hlasu, 2x mírné zlepšení a jeden hlas byl pooperačně horší. U všech parametrů objektivní analýzy hlasu pomocí programu Vospector došlo v průměru pooperačně ke zlepšení. Závažné pooperační komplikace nebyly zaznamenány.

Závěr: Augmentace hlasivek tukem je minimálně invazivní výkon, který umožňuje jednoduše, levně bezpečně a efektivně řešit insuficience uzávěru hlasivek do 3 mm.

Podpořeno MZ ČR – RVO – FNOs/2014.

P34

BLOKOVÉ KRČNÍ DISEKCE U KARCINOMŮ VELKÝCH SLINNÝCH ŽLÁZ

M. Kuchař, J. Bouček, M. Zábrodský

Klinika ORL a chirurgie hlavy a krku 1. lékařské fakulty UK a  FN v Motole, Praha, Česká republika

Úvod: Maligní onemocnění slinných žláz představují heterogenní skupinu čítající více než 20 klinicko-patologických podjednotek. Terapeutická doporučení jsou pro většinu stadií jednoznačná, indikace elektivních blokových krčních disekcí zůstává spornou. Prezentovaná data shrnují retrospektivní analýzu výskytu okultních regionálních uzlinových metastáz u karcinomů velkých slinných žláz. Cílem bylo pokusit se stanovit prediktivně významné kritérium pro indikaci elektivní blokové krční disekce u pacientů s karcinomem slinných žláz.

Metodika: Retrospektivní studie zahrnovala celkem 72 pacientů léčených na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. lékařské fakulty UK, FN v Motole v letech 2003 až 2010 s diagnózou primární karcinom příušní nebo podčelistní slinné žlázy. Z tohoto počtu bylo 9 pacientů s maligním nádorem podčelistní žlázy a 63 pacientů s karcinomem příušní žlázy. Předoperačně bylo 52 pacientů v klinické skupině cN0, resp. 20 pacientů ve skupině cN+.

Výsledky: Bloková disekce byla provedena u 42 pacientů. Metastatické postižení lymfatických uzlin bylo zjištěnou 30 pacientů. U 12 pacientů elektivně provedená bloková disekce potvrdila nepřítomnost metastáz. U 20 pacientů byla histopatologicky potvrzena klinická suspekce (cN+ pN+). U 10 pacientů bylo prokázáno metastatické postižení bez předchozí klinické suspekce (cN0 pN+), z toho byli 3 pacienti ve stadiu T4, 2 pacienti ve stádiu T3 a 5 pacientů ve stadiu T2.

Závěr: Indikace blokové krční disekce u pacientů s klinicky zjevnými regionálními metastázami (cN+) je nepochybná. Spornou zůstává otázka indikace elektivní blokové krční disekce u pacientů bez klinicky manifestního uzlinového postižení (cN0). Vzhledem k obtížné dostupnosti hodnocení histologického typu tumoru a jeho stupně malignity předoperačně a peroperačně musíme za podstatné kritérium indikace elektivní blokové disekce považovat rozsah primárního tumoru, všeobecně uznávaným kritériem je stadium T3 a T4a. Z prezentovaných dat retrospektivní analýzy elektivně provedených blokových disekcí u pacientů s karcinomy slinných žláz vyplývá naše doporučení k provedení elektivní blokové krční disekce i u skupiny pacientů s rozsahem primárního tumoru v rozsahu T2, u nichž je vysoká pravděpodobnost zastižení okultních metastáz.

P35

Klinicko-patologická korelace exprese MYB genu u adenoidně cystických karcinomů slinných žláz

M. Brož¹, I. Stárek¹, A. Skálová²

¹Otorinolaryngologická klinika, FN Olomouc, Olomouc, Česká republika

²Šiklův ústav patologie LF UK Plzeň, Plzeň, Česká republika

Úvod: Určité chromozomální a genové abnormality, resp. exprese příslušných onkoproteinů, mají prognostický, diferenciálně diagnostický a prediktivní význam. Pro adenoidně cystický karcinom (ACC) slinných žláz jsou specifické translokace mezi geny pro transkripční faktory MYB a NFIB vedoucí ke ke vzniku nového fúzního MYB genu a ke zvýšené produkci MYB proteinu. V současné době je prognostický význam fúzního MYB genu nejasný.

Cíl práce: Zhodnotit prognostický význam exprese MYB genu u ACC.

Metodika: Autoři retrospektivně v souboru 21 pacientů, u nichž byly dostupné archivované parafinové bloky a současně i relevantní klinická data v registru karcinomů velkých slinných žláz, zhodnotili přítomnost MYB genu v buňkách ACC pomocí PCR vyšetření. Byla provedena Kaplan-Meierova analýza přežití. Autoři porovnali kumulativní přežití pacientů MYB pozitivních a MYB negativních pomocí log-rank testu. Hranice statistické významnosti byla určena p =0,05.

Výsledky: Z celkového počtu 21 karcinomů bylo 10 MYB pozitivních, 7 MYB negativních a 4 vzorky nebylo možno analyzovat. Ve zpracovaném souboru jsme neprokázali rozdílnou prognózu mezi skupinami.

Závěr: Výsledky studie nepotvrdily prognostický význam přítomnosti MYB genu u ACC slinných žláz.

P36

Ultrazvuk v diagnostice nádorů velkých slinných žláz

P. Štrympl¹, I. Stárek², P. Komínek¹, T. Bakaj², I. Šišola³, M. Kodaj⁴

¹ORL klinika, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

²ORL klinika, Fakultní nemocnice Olomouc, Olomouc, Česká republika

³Radiologická klinika, Fakultní nemocnice Olomouc, Olomouc, Česká republika

⁴Oddělení intervenční radiologie, Nemocnice Podlesí, Třinec, Česká republika

Úvod: Autoři ve studii sledují možnosti využití duplexní ultrasonografie (US) v předhistologické diagnostice nádorů velkých slinných žláz, a tudíž i k následné prognóze pacienta.

Metodika: Do studie bylo v letech 2006 – 2011 zažazeno 96 pacientů s nádory velkých slinných žláz. Předoperačně všichni pacienti absolvovali duplexní US vyšetření. V cévách zásobujících nádor byly změřeny dopplerovské parametry maximální systolická rychlost (PSV), index rezistence (RI) a index pulzatility (PI). Po operaci byly hodnoty jednotlivých parametrů porovnány mezi skupinami benigních nádorů a karcinomů. Poté byly hodnoty US parametrů porovnávány mezi benigními nádory a jednotlivými stadii karcinomů. Konečně byly vypočteny vlastní hodnoty US parametrů a u jednotlivých parametrů byla stanovena jejich senzitivita a specificita.

Výsledky: V první části studie, zabývající se možností využití dopplerovských US parametrů k rozlišení benigních nádorů a karcinomů, byla prokázána využitelnost parametru RI k rozlišení obou skupin nádorů. Ve skupině benigních nádorů dosahoval RI hodnot 0,41 – 1,0 (průměrně 0,77) a ve skupině karcinomů 0,2 – 1,2 (průměrně 0,86). Byl prokázán statisticky signifikatní rozdíl (p =0,021) mezi skupinou benigních nádorů a karcinomů. Nebyly zjištěny signifikantní rozdíly mezi těmito dvěma skupinami nádorů v případě parametrů PSV a PI. Ve druhé části studie byli pacienti rozděleni na skupinu s benigními nádory, na skupinu karcinomů klinických stadií I a II a skupinu s karcinomy klinických stadií III a IV. Studie neprokázala signifikantní rozdíl v hodnotách dopplerovských parametrů RI, PI a PSV mezi benigními a jednotlivými klinickými stadii karcinomů. Duplexní US nelze použít k rozlišení jednotlivých klinických stadií karcinomů a benigních nádorů. V literatuře uváděný dopplerovský parametr RI 0,8 odliší karcinomy od benigních nádorů s 68,9% senzitivitou a 47,7% specificitou. Byla vypočtena vlastní hodnota RI 0,675 užitelná k odlišení benigních nádorů a karcinomů se 93,1% senzitivitou a 73,8% specificitou. Hodnota PSV 24,5 cm/s byla vypočtena jako vhodnější pro oddělení benigních slalomů od karcinomů, na rozdíl od literárně udávaných 25 cm/s.

Závěr: Studie potvrdila možnosti využití dopplerovského parametru RI v rozlišení benigních nádorů od karcinomů. Pro parametr RI byla za účelem rozlišení benigních sialomů od karcinomů vypočtena statisticky signifikantní hodnota 0,675 vykazující 93,1% senzitivitu a 73,8% specificitu. PSV 24,5 cm/s byla zpracováním vyhodnocena jako výhodnější k odlišení obou skupin nádorů ve srovnání s literárně udávanou PSV 25 cm/s. Studie neprokázala signifikantní rozdíl v hodnotách dopplerovských parametrů RI, PI a PSV mezi benigními tumory a jednotlivými klinickými stadii karcinomů.

Studie byla podpořena grantem IGA MZ ČR NT/13505-4.

P37

Endoskopicky asistovaná transorální extrakce litiázy podčelistní slinné žlázy

P. Štrympl, L. Staníková, T. Pniak, P. Matoušek, P. Komínek

ORL klinika, Fakultní nemocnice Ostrava, Ostrava, Česká republika

Úvod: Endoskopicky asistovaná transorální extrakce sialolitu je moderní léčebná metoda sialolitiázy podčelistní slinné žlázy. Se zavedením metody do léčebného schématu slinných žláz došlo k výraznému poklesu exstirpací postižených žláz. Metoda má se srovnání se standardními chirurgickými postupy výrazně nižší výskyt operačních komplikací.

Metodika: Do studie bylo od června 2010 do září 2013 zařazeno 28 pacientů s klinicky a ultrasonograficky prokázanoulitiázou proximální třetiny a hilu podčelistní slinné žlázy. Takto vyšetření pacient podstoupil diagnostickou sialoendoskopii. V případě verifikace litiázy proximální třetiny vývodu byla provedena transorální extrakce sialolitu v lokální anestezii. Pooperačně byl do vývodu léčené žlázy opakovaně instalován roztok kortikosteroidu.

Výsledky: Ve 23 případech (82,1 %) byla extrakce úspěšná. Po ukončení léčby bylo 21 pacientů (75 %) bez dalších obtíží. Pro perzistenci bolestivých otoků pooperačně podstoupili 2 pacienti (7,1 %) exstirpaci postižené podčelistní slinné žlázy v celkové anestezii. V případě 5 pacientů (17,9 %) nebyl sialolit transorálně extrahován. Čtyřmi pacienty (14,3 %) nebyl výkon v lokální anestezii tolerován. U 1 pacienta (3,6 %) s hilovou litiázou nebylo pro nepříznivé anatomické poměry sialolitu transorálně dosaženo. Celkově podstoupilo exstirpaci slinné žlázy 7 pacientů (25 %). Z důvodů přetrvávajích problémů po výkonu nebo neúspěchu endoskopické léčby byla sialadenektomie provedena u 3 pacientů (10,7 %).

Závěr: Transorální extrakce sialolitu je dobře etablovanou metodou s pevným místěm v léčebném schématu pacientů s nenádorovými onemocněními slinných žláz. Je to metoda bezpečná, s nízkým procentem výskytu komplikací. Miniinvazivita metody garantuje rychlejší rekonvalescenci léčených pacientů.

Práce je podpořena grantem IGA MZ ČR NT/13505-4.

P38

Exprese lymfangiogenních faktorů VEGF-C, VEGF-D a lymfangiogeneza v adenoidně cystickém karcinomu slinných žlaz

J. Hoza¹, I. Stárek¹, L. Kučerová², L. Hostička³, A. Skálová⁴

¹ORL klinika, Fakultní nemocnice a LF UP v Olomouci, Olomouc, Česká republika

²Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci, Olomouc, Česká republika

³Stomatologická klinika LF UP v Olomouci, Olomouc, Česká republika

⁴Šiklův ústav patologie LF UK a FN Plzeň, Plzeň, Česká republika

Cíle: Jedním z klíčových dějů při vzniku uzlinových metastáz je invaze buněk tumoru do lymfatických cév. V současnosti se ukazuje, že nádorové buňky pronikají nejen do stávajících, ale i nově tvořených cév, jejichž vznik regulují tvorbou různých lymfangiogenních faktorů. Z nich nejdůležitější jsou vaskulární endoteliální růstový faktor C a D (VEGF-C a VEGF-D). U některých tumorů byla prokázána souvislost exprese těchto faktorů s hustotou lymfatické sítě, incidencí uzlinových metastáz a prognózou. U salivárních karcinomů nebyla exprese VEGF-C a VEGF-D a lymfangiogeneze dosud podrobněji zkoumána. To platí především pro adenoidně cystický karcinom, u něhož se vzhledem k udávané velmi nízké incidenci uzlinových metastáz lymfangiogeneza nepřepokládá. V retrospektivní studii proto byla zkoumána exprese VEGF-C a VEGF-D, hustota lymfatických cév a jejich prognostický význam u tohoto typu tumoru.

Materiál a metody: Do studie bylo zařazeno 12 žen a 8 mužů ve věku 24-84 (průměr 56,4) let. 14 nádorů vycházelo z velkých, 6 z malých slinnných žláz. Metastázy do lymfatických uzlin se vyskytly u 6 nemocných. Pro stanovení imunoreaktivity jsme použili semikvantitativní histoskore, stanovené jako součet intenzity barvení (rozsah 0-3) a skore počtu pozitivně reagujících buněk (0-3). Denzita lymfatických cév byla stanovena na periferii (pLVD) i uvnitř nádorů (iLVD). Obě histoskore a LVD byly zjištěny i v normální tkáni slinné žlázy a porovnány s korespondujícími hodnotami u tumorů.

Výsledky: Nádorové VEGF-C a VEGF-D histoskore se pohybovalo v rozmezí od 2 do 5 (průměr 3,81) a od 2 do 6 (průměr 3,77), resp. VEGF-C se rovnalo a VEGF-D histoskore bylo signifikantně nižší (p =0,005) než u normální žlázy. Průměrná hodnota pLVD a iLVD, činící 6,87 (rozsah 0 až 15), resp. 6,05 (1až 15), resp. se významně od sebe nelišily, byly však signifikantně (p =0,0008 a p =0,0009) vyšší u nádorů nežli LVD v normální žláze. VEGF-C a VEGF-D histoskore nekorelovalo s pLVD ani iLVD a nemělo žádný vliv na všeobecné přežití. Na druhé straně hodnoty iLVD vyšší než 9 znamenaly špatnou prognózu. Oproti tomu nebyl prokázán vztah mezi pLVD a všeobecným přežitím.

Závěr: Studie prokazuje, že ACC vytváří lymfatické cévy, jejichž vysoký počet v nitru tumoru je negativním prognostickým činitelem. Lymfangiogeneza není zřejmě důsledkem produkce VEGF-C a/nebo VEGF-D, ale jiných lymfangiogenních faktorů.

Práce byla podpořena prostředky Institucionální podpory MZ ČR č. 1 RVO-FNOL2013 a grantem č. NT 13701-4/2012 MZ ČR.

Postery - Blok IV - Dutina ústní, hltan, chrápání

P39

MOLEKULÁRNÍ CHARAKTERISTIKA BUNĚK DLAŽDICOBUNĚČNÝCH KARCINOMŮ HLAVY A KRKU

Z. Horáková¹, H. Binková¹, R. Kostřica¹, J. Gumulec², M. Masařík², M. Sztalmachová², H. Polanská², M. Holubová², J. Balvan², K. Hudcová², M. Raudenská², O. Zitka²

¹Klinika ORL a chirurgie hlavy a krku, Fakutní nemocnice U sv. Anny v Brně, LF Masarykovy univerzity, Brno, Česká republika

²Ústav patologické fyziologie LF MU, Brno, Česká republika

Úvod: Pro nádory hlavy a krku, při jejich biologickém chování s agresivním šířením, s ohledem na složité anatomicko fyziologické poměry ORL oblasti, je typická vysoká mortalita i morbidita. Kromě standardní histologické kalsifikace, a v posledních letech i HPV typizace orofaryngeálních karcinomů, neexistují etablované nádorové markery.

V současnosti probíhá na ORL klinice FNUSA v Brně studie, která si vzala za cíl hledat potenciál využití známých onkomarkerů, analyzovat agresivitu a maligní potenciál buněk spinocelulárních karcinomů hlavy a krku na buněčných liniích a na modelu imunodeficientních myší.

Metodika: Hlavní experimentální metody se soustřeďují na bioanalytické postupy, molekulárně-biologickou a cytologickou analýzu, studium na savčích eukaryotických buněčných linií i zvířecích modelových organismech. V první fázi jsme hodnotili expresi apoptotických a buněčný cyklus regulujících genů (Bax, Bcl-2, p53 a MT) metodou real-time PCR za použití sond TaqMan. Pro hladinu exprese byla použita relativní kvantifikace (metoda ddCt) s beta-aktinem jako housekeepingovým genem. Pro eliminaci fibroblastů médium s D-valinem a nenádorová tkáň (medium bez D-valinu) jako relativní kontrola. Vyjma RT-PCR byl analyzován růst buněk pomocí impedanční metody měření v realném čase.Buněčné linie byly připraveny z bioptických vzorků histologicky verifikovaných primárních spinocelulárních karcinomů horního aerodigestivního traktu.

Výsledky: Naše předběžné výsledky potvrdily ovlivnění buněčné regulace rozdílnou expresí Bax a Bcl-2 genů u sledovaných nádorových buněk, což se projevilo rozdílností růstu nádorových a nenádorových linií; tím se potvrzuje hypotéza o inhibici apoptózy jako cesty tumorogeneze u karcinomů HK.

Cíle: Význam probíhajícího projektu spočívá v navržení nových metodik pro citlivé stanovení jednotlivých nádorových markerů, zhodnotit jejich potenciál, jakožto nádorových bioindikátorů, specifikovat možnost využití nádorových buněčných linií a zvířecích modelů pro posouzení biologického chování a agresivity nádorů v jejich klinickopatologickém kontextu. Na základě získaných výsledků očekáváme lepší pochopení vzniku a rozvoje malignit hlavy a krku, především však zapojení sledovaných markerů do stávajících diagnosticko terapeutických postupů.

Podpořeno grantovým projektem IGA MZ ČR NT14337.

P40

ANALÝZA NUTRIČNÍHO STAVU A JEHO VÝVOJE V PRŮBĚHU TERAPIE U PACIENTŮ S KARCINOMEM HLTANU

P. Urbánková

Klinika ORL a chirurgie hlavy a krku LF MU a FN U sv. Anny , Brno, Česká republika

Úvod: Zhoršení nutričního stavu s jeho závažnými klinickými konsekvencemi je velmi častým problémem pacientů s pokročilým nádorovým onemocněním hlavy a krku. V době stanovení diagnózy bývá klinicky závažná malnutrice přítomna u 30-50 % nemocných. Ztráta hmotnosti v absolutním i relativním vyjádření koreluje se zhoršením prognózy a je negativním prediktivním faktorem přežití. Už 5% pokles hmotnosti zkracuje délku přežití a zhoršuje také odpověď na onkologickou terapii.

Metodika: V naší práci prezentujeme podrobnou analýzu nutričního stavu v souboru 124 pacientů s nádorovým postižením oro- a hypofaryngu léčených (v chirurgické i konzervativní větvi) na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku FN U sv. Anny v Brně v letech 2008 - 2013. Analyzován je i vývoj stavu výživy v průběhu onkologické terapie a jeho vztah k terapeutické odpovědi a přežití. Hodnocena je také nutnost zajištění alternativního nutričního přístupu (nejčastěji perkutánní endoskopické gastrostomie - PEG) a následný vývoj příjmu potravy po ukončení léčby.

Výsledky: Průměrný pokles hmotnosti v době stanovení diagnózy v našem souboru dosáhnul 5,21 kg ± 5,79 kg (7,27 %), dominoval ale hmotnostní úbytek v průběhu léčby (7,48kg ± 4,87 kg). Celkově pak pokles hmotnosti činil 11,6 kg ± 7,23 kg (13,9 %) s mediánem 17,5 kg. Prokázali jsme signifikantní korelaci celkového poklesu hmotnosti a velikosti primárního tumoru, naopak předpokládaný vztah hmotnostního úbytku a délky přežití, stejně jako vztah hmotnosti v době stanovení diagnózy a přežití na statisticky významné úrovni ve sledovaném soubodu prokázán nebyl.

Závěr: Součástí komplexního diagnosticko-terapeutického algoritmu onkologické terapie u pacientů s maligními nádory hlavy a krku musí být také analýza aktuálního stavu výživy a predikce jejího vývoje ve vztahu ke zvolenému terapeutickému přístupu, na jehož základě volíme i formu nutriční intervence a alternativní cesty zajištění příjmu potravy. Tento postup je nezbytný nejenom u pacientů léčených s kurativním záměrem, ale také jako součást paliativní a symptomatické péče s cílem zlepšení kvality života onkologicky nemocných.

P41

TONZILY DĚTÍ SE SYNDROMEM PFAPA OBSAHUJÍ ZVÝŠENÉ MNOŽSTVÍ T LYMFOCYTŮ SE SNÍŽENOU EXPRESÍ MOLEKULY PD-1

P. Dytrych¹, P. Król², M. Kotrová³, P. Hubáček³, L. Król³, R. Katra¹, J. Trka³, Z. Kabelka¹, P. Doležalová², T. Kalina³, E. Froňková³

¹Klinika ušní, nosní a krční 2. LF UK a FN v Motole, Praha, Česká republika

²Klinika dětského a dorostového lékařství VFN a 1. LF UK, Praha, Česká republika

³Klinika dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN v Motole, Praha, Česká republika

Úvod: PFAPA (Periodic Fever, Aphthous stomatitis, Pharyngitis a Adenitis) syndrom je benigní rekurentní autoinflamatorní onemocnění vyskytující se v dětském věku. Jednou z terapeutických možností je tonzilektomie. Biologický mechanismus objasňující její efekt u pacientů s PFAPA nebyl dosud objasněn. Tonzily jsou místem vyzrávání B-lymfocytů po antigenní stimulaci s podporou CD4 T-lymfocytů.

Cíl: Cílem je: a) zhodnotit efekt tonzilektomie u souboru pacientů s PFAPA syndromem, b) otestovat hypotézu, že se určité podskupiny specifických lymfocytů, přecházejících z periferní krve do tonzil, podílejí na patogenezi PFAPA syndromu.

Materiál a metody: Vyšetřili jsme dvojice vzorků tonzil a krve 1/u dětí s PFAPA syndromem s remisí po tonzilektomii (n=10) a 2/u kontrolní skupiny dětí s OSAS (n=9). Lymfocytární profil byl analyzován 8barevnou průtokovou cytometrií, klonalita imunoglobulinů (IGH) a T buněčných receptorů (TCR) a proliferační historie lymfocytů (TREC/KREC) byla vyšetřena pomocí PCR. Současně byly provedeny PCR detekce vybraných virů, histopatologické a kultivační vyšetření.

Výsledky: A) U 10 PFAPA pacientů z 10 (100 %) nastala po tonzilektomii remise. B) PFAPA tonzily obsahovaly signifikantně vyšší podíl T lymfocytů a nižší podíl B lymfocytů než kontroly. Cytotoxické CD8^pos buňky byly u PFAPA zvýšené na úkor CD4^pos pomocných T lymfocytů. U T lymfocytů převládala naivní stadia. V tonzilách pacientů s PFAPA jsme dále pozorovali snížené množství CD4^pos buněk exprimujících inhibiční molekulu PD-1. Proliferační historie lymfocytů naznačila trend k vyššímu množství TREC. To ukazuje, že zvýšené množství T lymfocytů není způsobeno proliferací, ale vcestováním nově vytvořených buněk do tozsil. V souladu s těmito výsledky analýza IGH/TCR vyloučila přítomnost jednoho nebo více lymfocytárních klonů. V 7 z 10 PFAPA tonzil, ale také v 7 z 9 kontrol byla detekována DNA viru Epstein-Barrové, lidského Herperviru-6 a adenoviru. V periferní krvi nebyl rozdíl v žádné vyšetřované populaci kromě vyššího množství plazmatických B buněk u PFAPA.

Závěr: A) V našem souboru byl prokázán příznivý efekt tonzilektomie u 100 % PFAPA pacientů, což potvrzuje, že tonzilektomie je adekvátní a dlouhodobě efektivní terapie. B) Naše výsledky naznačují, že v patogenezi PFAPA syndromu hrají roli nově derivované, polyklonální T lymfocyty vcestované do patrových tonzil. Pozorované změny byly omezeny na tonzily a nebyly přítomny v periferní krvi, což částečně vysvětluje terapeutický úspěch tonzilektomie.

Práce vznikla za podpory GAUK č. 266411.

P42

Timing péče o pacienta s rozštěpem patra

P. Horník¹, M. Jurovčík², J. Vokurková³, J. Borský², Z. Dvořák⁴, I. Halačková⁴, J. Machač³, I. Šlapák³, V. Baslík⁵

¹Dětská ORL, s.r.o, Brno, Česká republika

²Klinika ušní, nosní a krční 2. LF UK a FN v Motole, Subkatedra dětské otorinolaryngologie IPVZ, Praha, Česká republika

³KDORL FN Brno, Brno, Česká republika

⁴Klinika plastické chirurgie, FN Brno, Brno, Česká republika

⁵Logopedie Brno, Brno, Česká reublika

V současné době jsou v České republice dvě centra pro komplexní péči o pacienty s rozštěpem patra - v Brně a v Praze, specializovanou foniatrickou péči a ORL v Ostravě. Vzhledem k významu aktivní spolupráce ORL/foniatra s centrem uvádíme současný postup péče o tyto pacienty:

• 2. den života: neonatolog, konzilium plastický chirurg, dětský ORL, návrh postupu
• 2. den - 3. měsíc: operace rtu, vyšetření TEOAE, DPOAE
• 2.-6. měsíc: genetické vyšetření
• 7.-9. měsíc: operace patra + AT + event. zavedení TVT (toto nejpozději půl roku po operaci patra) + pokud je nutné znovu TEOAE, DPOAE, event. BERA
• 12. měsíc: klinický logoped: řečová terapie formou hry, inadále ORL sledování (mikrootoskopie/ tympanometrie)
• 2,5 roku: foniatrické vyšetření, ortodontické vyšetření, stomatologická péče, případné korekce tvaru nosu, ORL trvalá péče (mikrootoskopie, tympanometrie, péče o zavedenou TVT - až do normalizace mikrootoskopického a tympanometrického nálezu
• 3 roky: kontrolní vyšetření - konzilium plastický chirurg, dětský ORL, foniatrie, ortodoncie
• 4-5 let: pokud je patro špatně funkční: měření pohybů měkkého patra (ORL) + plastický chirurg (korekce měkkého nosu, prodloužení patra)
• 8 let: plastický chirurg vsazení kostního štěpu do čelisti
• 10 let: kontrolní vyšetření - konzilium plastický chirurg, dětský ORL, foniatrie, ortodoncie
• 13 let: u dětí s rozštěpem čelisti vyšetření protetikem
• 14 let: plastický chirurg, případné korekce nosu, dále estetické korekční operace obličeje
• 18 let: kontrolní vyšetření konzilium plastický chirurg, dětský ORL, foniatrie, ortodoncie zhodnocení léčby, poslední nutné korekce tvrdého patra a čelisti až po 18. roce.

Pečlivá ORL péče a v případě potřeby kontaktování specialisty v centru je klíčové pro zabránění rozvoje trvalých následků u těchto pacientů.

P43

VOLNÝ MSAP (MEDIAL SURAL ARTERY PERFORATOR) UŽITÝ KE KRYTÍ PROTRUZE TITANOVÉ REKONSTRUKČNÍ DLAHY PO ČÁSTEČNÉ RESEKCI MANDIBULY - KAZUISTIKA

P. Richtr¹, P. Andrle², D. Hrušák², I. Třešková¹, V. Bursa¹

¹Oddělení plastické chirurgie, Fakultní nemocnice Plzeň, Plzeň, Česká republika

²Stomatochirurgické oddělení, Fakultní nemocnice Plzeň, Plzeň, Česká republika

Na kazuistice 68leté pacientky prezentujeme úspěšnou spolupráci maxilo-faciální a plastické chirurgie v řešení krytí defektu expozice titanové rekonstrukční dlahy po částečné parciální resekci mandibuly. Ta byla provedena v 9/2012 z důvodu nálezu invazivního rohovějícího dlaždicobuněčného karcinomu alveolu dolní čelisti vlevo. Zároveň provedena krční disekce lymfatických uzlin oblasti I, II, III a V. Následně provedena adjuvantní radioterapie v období 11/2012 - 1/2013. V červnu 2013 se objevila zánětlivá komplikace s perforací kůže a expozicí rekonstrukční dlahy. Vzhledem k tomu, že k zakrytí defektu nebylo možno využít okolní tkáně, rozhodli jsme se pro užití volného laloku medial sural artery perforator (MSAP) z pravé dolní končetiny. Jako příjmové cévy byly užity a. et v. facialis vpravo na krku. Mikrosutura byla komplikována aterosklerózou arterie perforátoru i příjmové a. facialis. Po jejím provedení byl již další průběh bez komplikací. Pacientka byla 4. pooperační den propuštěna do domácího ošetřování.

P44

HODNOCENÍ ÚSPEŠNOSTI OPERACÍ RONCHOPATIE, SAS I. A II. STUPNĚ DOSPĚLÝCH DOTAZNÍKEM?

R. Minařík

ORL oddělení, KN Liberec, a.s., Liberec, Česká republika

Ve sdělení se zabýváme hodnocením korelace mezi změnami indexu AHI a AI zjištěné polysomnografií a subjektivním hodnocením úspěšnosti operací dotazníkem. Do studie jsme zahrnuli 26 dospělých pacientů, operovaných pro ronchopatii, SAS I. a II. st. Bylo operováno měkké patro a kořen jazyka metodou RFITT. Sledované období bylo 2-4roky po operaci. Subjektivní hodnocení úspěšnosti pacientů se ukázalo ve většině případů (96,2 %) shodné s objektivním měřením po operaci. Domníváme se, že propracovaný dotazník hodnocení úspěšnosti operací pro ronchopatii, SAS I. a II. stupně se ukazuje jako jeden z validních nástrojů k hodnocení výsledků těchto operací.

P45

Tonzilotomie jako léčba obstrukčního sleep apnoe syndromu (OSAS) u dětí

M. Ondrová¹, M. Ryzí², L. Floriánová¹, M. Máchalová¹

¹Klinika dětské ORL FN Brno, LF MU, Brno, Česká republika

²Klinika dětské neurologie FN Brno, Brno, Česká republika

Úvod: Objektivním vyšetřením s potvrzením OSAS je polysomnografie. U dětí s podezřením na toto onemocnění je nezbytné provést pečlivé ORL vyšetření a odebrat anmnézu od rodičů se zaměřením na příznaky OSAS. Při hypertrofii patrových tonzil je řešením chirurgická léčba. Při současně zbytnělé tkáni nosohltanové tonzily je doporučena adenotonzilektomie v jedné době. Úspěšnost chirurgické léčby OSAS u dětí je uváděna v širokém rozmezí 70 – 90 %. Oboustranná tonzilotomie nabízí možnost použít méně radikální chirurgickou léčbu se stejným léčebným efektem.

Metodika: Při tonzilotomii je odstraněna nadbytečná část hypertrofické tonzilární tkáně za současného ponechání části funkční tkáně. Délka operačního výkonu při tonzilotomii je kratší než u tonzilektomie, hojení trvá kratší dobu. Bolestivost po výkonu je ve srovnání s tonzilektomii menší. U tonzilotomie je důležité, aby operatér býl dostatečně radikální, aby nedošlo k recidivě hypertrofie patrových tonzil, ale i dostatečně konzervativní, aby neprovedl nedokonalou tonzilektomii. Při vhodně zvoleném postupu a rozsahu výkonu je peroperační krvácení malé. Pro potvrzení předchozího tvrzení jsme sledovali soubor 250 pacientů indikovaných k tonzilotomii pouze na základě anamnestických údajů (apnoické pauzy ve spánku, chrápání, zhoršené polykání stravy, enuresis nocturna, huhňavost) a ORL nálezu (hypertrofie patrových tonzil velikosti III a IV dle Brodského) po dobu 2 let po operačním výkonu. U druhého souboru bylo 50 dětských pacientů s hypertrofií patrových tonzil stejného rozsahu jako předchozí soubor vyšetřeno polysomnograficky před a po tonzilotomii. Pacienti byli taktéž sledování minimálně 2 roky po oboustranné tonzilotomii. Vliv operace na výskyt apnoických pauz je zřejmý už v době hojení a po zhojení již apnoické pauzy nebývají rodiči popisovány.

Závěr: U souboru dětí sledovaných polysomnograficky byla zjištěna úspěšnost léčby 94,4 % a nebyl žádný nález recidivy hypertrofie do 2 let po výkonu. V souboru sledovaném anamnesticky je úspěšnost 91% a recidiva hypertrofie do 2 let po výkonu 6% s nutností reoperace pouze v 1,75 % případů. Nárust infektů nebo počtu tonzilitid po provedené tonzilotomii nebyl potvrzen. Byl jednoznačně potvrzen velmi dobrý léčebný efekt tonzilotomie u dětí s hypertrofií patrových tonzil stupně III. a IV, způsobující OSAS.

P46

SEDOVANÁ SPÁNKOVÁ ENDOSKOPIE – DISE (DRUG INDUCED SLEEP ENDOSCOPY)

V. Pavelec, V. Tuzar, K. Chvojková

LENTE, Plzeň, Česká Republika

Úvod: Léčbou volby syndromu spánkové apnoe je neinvazivní ventilace (NIV). Efektivita NIV je 90%, toleruje jí 50 % pacientů (compliance). Spánková chirurgie, jako druhá léčebná modalita, má 50% efektivitu a 100% compliance. Před spánkovými chirurgy stojí úkol, jak zvýšit úspěšnost chirurgických technik. Jednou z cest je zpřesnění diagnostiky, zvláště posouzení místa a charakteru kolapsu ve spánku. K tomu slouží spánková fibroendoskopie prováděná v sedaci, tzv. DISE (Drug Induced Sleep Endoscopy).

Metodika: Retrospektivní analýza 200 provedených sedovaných endoskopií (DISE) v podmínkách privátního ORL pracoviště a jejich korelace s následným vlivem na efekt léčby. Autoři provedli rozbor provedených DISE v letech 2012 až 2014. Kontrolním souborem byli pacienti, kteří touto diagnostickou metodou vyšetřeni nebyli. Hodnoceny byly topodiagnostický závěr, následná indikace léčby a výsledky léčby.

Výsledky: DISE odhalil ve větší míře než konvenční metody kolaps dýchacích cest v oblasti baze jazyka, hypofaryngu, epiglotis. Bylo zjištěno, že lze přesněji u DISE popsat charakter uzávěru DC a následně indikovat adekvátní zákrok.

Závěr: Chirurgická léčba byla účinnější u pacientů, kteří před operací podstoupili DISE, než u kontrolního souboru pacientů, kteří byli vyšetřeni pouze v bdělém stavu.

P47

Naše zkušenosti se spánkovými aparátky (Oral Appliances) v léčbě obstrukční spánkové apnoe (OSA)

R. Hodan¹, J. Štembírek¹, V. Novák², T. Pniak³, V. Babiarová³, R. Foltán⁴

¹Klinika ústní čelistní a obličejové chirurgie, FN Ostrava, Česká republika

²Klinika dětské neurologie, FN Ostrava, Česká republika

³Otorinolaryngologická klinika, FN Ostrava, Česká republika

⁴Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie, VFN Praha, Česká republika

Dokladem velmi dobré mezioborové spolupráce v rámci FN Ostrava je Centrum pro poruchy spánku. Setkávají se v něm odborníci spánkové medicíny, neurologie, plicního lékařství a také lékaři ORL s lékaři maxiloxaciální chirurgie. Během několika let naší spolupráce se vytvořily postupy směřující ke zkvalitnění péče o pacienty s obstrukční spánkovou apnoí (OSA) jak v případě chirurgického výkonu, tak ve smyslu konzervativní léčby. Maxilofaciální chirurg přispívá k diagnostice pacientů pomocí zhodnocení kefalogramu nebo come beam CT (CB-CT) s cílem přesněji určit místo obstrukce. Dále přispívá v léčbě pacientů se syndromem spánkové apnoe, a to jak konzervativním postupem pomocí spánkových aparátků (OA - Oral appliances), které rozšiřují dýchací cesty, tak může vydatně pomoci chirurgickým výkonem na čelistních kostech. Autoři v příspěvku prezentují své několikaleté zkušenosti se spánkovými aparátky. Po obecném úvodu se zmiňují o způsobu vyšetření pacienta a indikaci spánkových aparátků. Na souboru 60 pacientů dokládají užitečnost této metody léčby chrápání a obstrukčního spánkového syndromu. Závěrem autoři zdůrazňují význam spolupráce stomatochirurga s ORL lékařem, která je v oblasti léčby OSA pacientům velmi prospěšná.

P48

Tonzilektomie versus incize peritonzilárních abscesů – výsledky léčby

B. Markalous, J. Nejedlý¹, P. Pavlíček1, H. Gabrielová, P. Střihavka, E. Větrovcová, A. Přerovská, H. Zahradníková

Ušní, nosní a krční oddělení Nemocnice Jindřichův Hradec a Nemocnice České Budějovice, a. s.¹

Úvod: Názory na léčbu peritonzilárního abscesu nejsou jednotné. Peritonzilární absces je řešen tonzilektomií (za tepla, vlažna či za studena) či incizí. Obě metody mají své výhody a nevýhody.

Metodika: Byly srovnány soubory nemocných dvou pracovišť: ORL oddělení České Budějovice, kde je preferována incize a dilatace (466 pacientů) a tonzilektomie je prováděna při 1. nebo 2. recidivě abscesu. Na ORL oddělení v Jindřichově Hradci je metodou volby tonzilektomie za horka (622 pacientů), jen výjimečně je prováděna tonzilektomie za vlažna. Oboustranná tonzilektomie je prováděna při jednostranné PTA jen výjimečně. Na obou pracovištích je používán k ATB krytí Prokain PNC.

Výsledky: Na pracovišti v Českých Budějovicích bylo 90 % pacientů léčeno ambulantně, recidiva abscesu byla pozorována u 53 (11 %) pacientů,

V Jindřichově Hradci 1x, 34x (5,5 %) pozdní krvácení bez potřeby podání transfuze, což je méně než po elektivních tonzilektomiích (7 %). Přestože je prováděna jednostranná operace, nebyl prokázán častější výskyt druhostranného PTA v dalším období.

Závěr: Tonzilektomie, jako metoda léčby PTA, má své opodstatnění. Je vždy indikována při komplikovaných stavech, velmi vhodná u recidivujících PTA a nehojících se PTA. U nekomplikovaných PTA záleží volba léčby na možnostech a preferencích jednotlivých pracovišť.

P49

Maxilomandibulární předsun v terapii obstrukční spánkové apnoe

R. Foltán, L. Punčochářová, J. Šedý, J. Šebek

Klinika ústní čelistní a obličejové chirurgie, VFN Praha, Česká republika

Dlouhodobá chirurgická terapie středně těžké až těžké spánkové apnoe je možná pouze pomocí modifikace obličejové kostry pomocí maxilomandibulárního předsunu (Maxillomandibular Advancement - MMA). Dochází při něm k výraznému rozšíření horních dýchacích cest a odstranění obstrukce. 

MMA je jednoznačně indikována u pacientů s hypoplastickou dolní čelistí s nebo i bez poruchy skusu. Konzervativní terapie v těchto případech je velmi obtížná, protože jejich terapie pomocí CPAP nebo Bi-PAP přístrojů vyžaduje velmi velké tlaky, které není pacient často schopen tolerovat. MMA způsobí vždy poměrně výraznou změnu obličeje, která je u pacientů s hypoplastickou dolní čelistí. Na příkladech pacientů, kteří mají normální obličejovou skeletální anatomii, bychom také rádi prokázali pozitivní estetický efekt. Na souboru 45 pacientů prezentujeme naše pozitivní i negativní výsledky s touto terapií.